Vtrhl jsem do školy a požadoval vyhození učitelky za to, že přivedla mou dceru k pláči. A pak mi ukázala lístek z jejího batohu

Vtrhl jsem do kanceláře ředitele, aniž bych zaklepal. Byl jsem bez sebe vzteky. Má sedmiletá dcera plakala celý večer a nemohla se uklidnit. Říkala, že učitelka jí řekla hrozné věci — že lituji jejího narození, že ji nikdo nemá rád. Jaký člověk může něco takového říci dítěti?

Ředitelka přivolala třídní učitelku. Požadoval jsem její vyhazov, trest, cokoli. Učitelka vešla klidná, bez náznaku viny na tváři. To mě ještě více rozzuřilo. Ani se neomluvila. Jen se zeptala, zda jsem se podíval, co má dcera v batohu.

Co má batoh s tím společného? Mluvíme o tom, co jste řekla mému dítěti!

Vytáhla z tašky pomačkaný list papíru a položila ho přede mnou. Dětským písmem, s chybami, bylo napsáno: “Jsi zrůda. Tvůj táta lituje, že ses narodila. Nikdo tě nemá rád. Odejdi z naší třidy.”

Nedokázal jsem odtrhnout pohled od těch slov.

Učitelka vysvětlila, že lístek našla na dceřině lavici po hodině. Holčička plakala na toaletě. Když se jí ptali, co se stalo, mlčela. Učitelka se snažila zjistit, kdo to napsal, jestli je pravda, co si dcera o mně myslí. Chtěla pomoci zjistit, co se stalo. Ale dítě uteklo a doma vyprávělo překroucenou verzi — že to učitelka pronesla ta slova nahlas.

Seděl jsem s tím prokletým lístkem v ruce a uvědomoval si: někdo mou dceru šikanuje. Týdny, možná měsíce. A já to ani netušil.

Učitelka řekla, že je to už druhý lístek, který našla. Že se dcera stáhla do sebe, že je během přestávek sama. Snažila se mě kontaktovat, ale neodpovídal jsem na školní hovory — myslel jsem, že to jsou zase nějaké formality.

Poslední tři měsíce jsem pracoval do úmoru. Nový projekt, přesčasy, navíc jsem začal chodit s jednou ženou. Domů jsem přicházel, když dcera už spala. Ráno jsem jí dal pusu na čelo a běžel pryč. Myslel jsem — hlavně aby bylo dost peněz, aby všechno bylo v pořádku. Máme chůvu, jídlo, nové oblečení.

A moje sedmiletá holčička trpěla šikanou ve škole a ani mi o tom nemohla říct. Protože táta je vždycky zaneprázdněný. Táta pořád pracuje. Táta neposlouchá.

Omluvil jsem se učitelce a jel domů. Zrušil všechny schůzky, vzal si volno. Posadil jsem se vedle dcery a poprvé po dlouhé době jsem si s ní opravdu promluvil. Přiznala se, že šikana probíhá od začátku školního roku. Čtyři měsíce. Spolužačky říkají, že je divná, že nemá mámu, smějí se jejímu oblečení, píší lístky.

Neřekla mi to, protože nechtěla obtěžovat. Bávala se, že se rozzlobím, že nemám čas na její problémy.

Teď řešíme situaci společně — já, učitelka, školní psycholog. Změnil jsem pracovní harmonogram, abych vyzvedával dceru ze školy. Večeříme spolu každý den a já opravdu poslouchám.

Ale vrtá mi hlavou otázka: kolik dalších důležitých věcí jsem především kvůli budování kariéry a osobního života prošvihl? A jak jsem si mohl nevšimnout, že mému dítěti je špatně?

Jak byste se zachovali na mém místě — rovnou obvinili učitele? Nebo byste se nejprve pokusili pochopit situaci?