Všechno se mi hroutilo pod nohama, ale já jsem nic neviděla… dokud jsem jednoho dne nezazvonila na dveře devátého patra

Můj manžel koupil byt pro svou jinou ženu přímo pod naším. Čtyři roky tam spolu žili, a já… já byla nahoře, v úplné nevědomosti. Všechno se mi hroutilo pod nohama, a já jsem nic netušila — dokud se pravda jednoho dne nezjevila přímo přede mnou.

Jednou odpoledne jsem zalévala květiny na balkoně, když jsem ho uviděla. Vyšel ze dveří bytu o patro níž, a zavíral je s takovou samozřejmostí, jako by se vracel domů. Překvapilo mě to, ale uklidňovala jsem se: „Asi navštívil známého sousedů.“ Jenže uvnitř se už ozvalo podezření.

O pár dní později jsem ho zahlédla znovu. Tentokrát šel do toho samého bytu s taškou plnou jídla. Na tváři měl úsměv, něhu, radost… emoce, které jsem u něj už léta neviděla. V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo.

Nevydržela jsem to. Šla jsem za domovníkem. Nejprve se kroutil, ale pak přiznal:
— Pan Petr často chodí do devátého bytu… už několik let ho obývá mladá žena.

Moje srdce ztuhlo. Devátý byt byl přímo pod naším. Znamenalo to, že čtyři roky vedl dvojí život — nahoře se mnou, dole s ní. A já kolem těch dveří chodila každý den, slepá k pravdě.

Tu noc jsem si vymyslela záminku. Řekla jsem, že mi omylem doručili balíček, a zaklepala jsem na devátý byt. Otevřela mladá, krásná žena. V jejích očích jsem hned uviděla strach. A za ní, na gauči, seděl můj manžel Petr. V domácím svetru, boty úhledně odložené. To byl jeho druhý domov.

Vyskočil.
— Evo… nech mě to vysvětlit…
Můj hlas se chvěl, ale byl plný vzteku:
— Vysvětlit co? Že jsi tady žil čtyři roky, přímo pod mým nosem? Že já jsem byla tvoje žena jen na papíře?

Místnost ztuhla. Ona sklopila hlavu. On se potil a nedokázal mi pohlédnout do očí. V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Takovou zradu nelze odpustit.

Vrátila jsem se nahoru a práskla dveřmi, jako bych trhala poslední řetězy. Tu noc se neodvážil přijít. Telefon vyzváněl bez přestání, ale já jsem ho nezvedla.

Ráno přišla moje tchyně Marie. Vstoupila bez pozvání, tvář tvrdá, hlas ledový:
— Musíš se uklidnit. Všichni muži mají svoje slabosti. Petr tě má rád, má rád děti. Ten byt koupil jen proto, aby byl nenápadný. Jestli z toho uděláš skandál, zhanobíš celou rodinu.

Zatajil se mi dech.
— Takže vy jste věděla? Celou dobu?

Odvrátila zrak.
— Ano. Už čtyři roky. Prosila jsem ho, aby přestal, ale neposlechl. Moudrá žena umí přivřít oči, aby udržela rodinu pohromadě.

Rozesmála jsem se hořce. Všichni věděli. On, tchyně… jen já byla slepá.

Večer se Petr vrátil. Klekl si, chytil mě za ruce, žadonil:
— Odpusť. Skončím s ní, prodám ten byt, jen mi dej šanci. Mysli na děti, na nás. Prosím tě.

Podívala jsem se mu do očí. Kdysi jsem v nich viděla lásku. Teď jen prázdnotu a lež.
— Nemusíš se bát, — řekla jsem chladně. — Propouštím tě. Ale připrav se na soud. Budu bojovat o děti i o majetek. Nezůstaneš bez následků.

Byl to poslední úder do našeho manželství. Petr zbledl, Marie zmlkla. Nečekali, že ta pokorná žena, kterou znali, vstane a všechny pouta jedním tahem zpřetrhá.

Toho večera jsem pohřbila naši manželství. Ale spolu s bolestí jsem ucítila i sílu. Protože zrada sice láme… ale také dává odvahu říct: „Už nikdy.“