Vrátila jsem se z práce dřív a na kuchyni jsem slyšela ženský smích. Tehdy jsem ještě netušila, jak ten večer skončí…

Obyčejné úterý, čtyři čtyřicet odpoledne, klíče ještě teplé v ruce. Déšť bubnoval do deštníku, boty zanechaly mokré stopy na rohožce.

Myslela jsem jen na to, abych si sundala kabát, postavila konvici a na chvíli si lehla s telefonem, než se děti vrátí z kroužků. Vstupní dveře zaskřípaly jako obvykle, když jsem je ramenem otevřela.

A pak ten zvuk.

Smích. Lehký, zvonivý, ženský — ten, který jsem v tom bytě nikdy nevydala. Zastavila jsem se na půl cesty, deštník ještě kapkal na podlahu. Na sekundu jsem si pomyslela — možná je v obýváku zapnuté rádio. Ale smích se zopakoval, teď s lehkým povzdechem, jako by někdo právě dokončil vyprávění něčeho opravdu vtipného. A pak jsem uslyšela druhý hlas — nízký, mužský, bolestně známý. Můj manžel.

Srdce mi tak silně udeřilo do krku, že jsem na chvíli nemohla polknout.

Šla jsem po špičkách. Podlaha na chodbě zrádně zaskřípala, ale neslyšeli mě — smáli se dál. Světlo z kuchyně padalo na podlahu jako dlouhý teplý obdélník. Zastavila jsem se přímo před prahem, ruka se mi sama sevřela na dveřním rámu.

Na stole byla moje oblíbená prkénko — ta s výpalem «S láskou od babičky». Na něm ležely nakrájená rajčata a mozzarella. Vedle dva sklenice s vínem, ještě nedotčené. A u stolu — ona.

Seděla zády ke mně, v mém starém šedém svetru, který jsem ráno nechala na opěradle židle. Vlasy rozpuštěné, zrzavé prameny padaly na ramena. Můj manžel stál vedle, opřený bokem o pracovní desku, a díval se na ni tak, jak se kdysi díval na mě — s tím stejným měkkým, uvolněným úsměvem.

— No řekni, vážně myslíš, že to nikdo nepozná? — řekla žertem, odhodila vlasy dozadu.

— Nikdo, — odpověděl tiše. — Dnes přijde až po sedmé.

V tu chvíli mi prkénko vypadlo z ruky. S rachotem dopadlo na podlahu. Oba se otočili zároveň.

Ticho, které následovalo, bylo husté jako dehet. Obličej mého muže nejprve zbledl, pak zčervenal — během zlomku sekundy prošel všemi stadii paniky. Ona jen pozvedla obočí, jako by ji někdo přerušil při její oblíbené show. Nevstala. Jen se trochu opřela o židli, jako by mě chtěla lépe prohlédnout.

— Miláčku… — začal a udělal krok ke mně. Hlas se mu třásl, ale snažil se znít normálně. — Není to, co si myslíš.

— A co si myslím? — zeptala jsem se klidně. Překvapil mě vlastní hlas. Zněl cize, ploše, jako by patřil někomu jinému.

Konečně vstala. Pomalu, graciézně. Svetr jedním pohybem stáhla a hodila ho na opěradlo židle, jako by to byla stará hadra. Pod ní měla černou blůzu s výstřihem — takovou, jakou bych si nikdy nevzala. Přišla blíž, zastavila se půl metru ode mě.

— Ahoj, — řekla. — Já jsem Marie. Asi sis už domyslela.

Ruku nepodala. Jen se na mě dívala přímo do očí, bez studu, bez rozpaku. Jako by já byla nezvaný host v její kuchyni.

Muž ji chytil za rameno.

— Marie, prosím…

— Co prosím? — odvětila, aniž by ode mě odtrhla oči. — Obě víme, jak to skončí.

V tu chvíli ve mně něco zlomilo. Ne hlasitě, ne křikem. Ticho, jako stará žárovka, která zhasla bez praskání.

— Jděte pryč, — řekla jsem.

Otevřel ústa, ale já zvedla ruku.

— Oba. Hned.

Marie pokrčila rameny, vzala kabelku ze stolu. Muž se na mě zoufale podíval.

— Děti se vrátí za hodinu… — zašeptal.

— Vím, — odpověděla jsem. — Proto máte pět minut, abyste se oblékli a odešli. Zbytek jim vysvětlíš sám.

Nehádali se. Marie šla první, klapala podpatky po chodbě. On se zastavil ve dveřích kuchyně, naposledy se na mě podíval.

— Promiň, — řekl tiše.

Neodpověděla jsem. Jen jsem se dívala, jak zavírá za sebou dveře. Pak jsem si sedla na podlahu. Déšť stále bubnoval na parapet. Na stole byly ty dvě sklenice s vínem — nedotčené, červené, absurdně krásné. Vzala jsem jednu do ruky. Voněla po černém rybízu a něčem ostrém, cizím.

Nepila jsem. Jen jsem vylila obsah do dřezu. I druhou. Pak jsem pustila vodu a dívala se, jak červené kapky stékají do odtoku.

Děti se vrátily přesně v pětačtyřicet. Anna vběhla první, s mokrými vlasy a úsměvem od ucha k uchu.

— Mami, lije jako z konve! Kde je táta?

— Táta… musel odjet, — řekla jsem. Hlas se mi nezachvěl. — Na pár dní.

Marek se zamračil.

— Zase?

— Ano. Zase.

Nudila jsem jim sendviče. Rajčata a mozzarella ležely na prkénku — nakrájené rovně a úhledně. Jedli v tichu. Jen rádio hrálo potichu na pozadí, nějaké staré hity.

V noci, když děti už spaly, jsem si sedla ke kuchyňskému stolu. Otevřela jsem notebook. Do vyhledávače jsem napsala: «jak se rozvést s manželem, když má milenku».

Prohlížela jsem stránky celé hodiny. Četla jsem o alimentarách, o péči o dítě, o tom, jak to říct rodičům. V určitém okamžiku mi slzy samy začaly téct — ne hlasitě, ne hystericky. Jen tekly, kapaly na klávesnici.

Ráno jsem se probudila s obličejem přilepeným ke stolu. Slunce pronikalo oknem, déšť skončil. Na stole ležel papírek — ten samý, na kterém jsem včera psala seznam nákupů. Vedle někdo připsal tiskacími písmeny:

«Miluji tě. Promiň. Vrátím se večer, promluvíme si».

Podpis: Marek.

Roztrhala jsem papírek na poloviny. Pak na čtvrtiny. Pak na konfety. Nevrátil se večer. Nevrátil se druhý den. Za týden mi poslal zprávu: «Potřebuji čas. Pro všechny nás».

Neodpověděla jsem.

Místo toho jsem šla k advokátovi. Pak do banky. Poté jsem sbalila jeho věci do odpadkových pytlů — košile, boty, tu zatracenou bundu s kapucí, kterou nosil na «soboty s kamarády». Všechno jsem zanesla do sklepa.

Děti se ptaly. Lhala jsem. Říkala jsem jim, že táta je na služební cestě. Že se brzy vrátí. Anna občas v noci plakala. Marek předstíral, že je mu to jedno, ale viděla jsem, jak každý večer kontroluje telefon.

Utekly tři měsíce. Jednoho dne zavolal.

— Můžeme se potkat? — zeptal se. Hlas měl unavený, jako by zestárl o deset let.

— Ne, — odpověděla jsem.

— Prosím. Musím ti něco říct.

— Řekni po telefonu.

Ticho. Dlouhé.

— Marie je těhotná, — řekl nakonec. — Je to moje.

Něco ve mně zemřelo. Ne dramaticky. Jen zhaslo, jako svíčka, kterou někdo sfoukl.

— Gratuluji, — řekla jsem. — Budeš mít nový život.

Vložila jsem telefon.

Poté jsem šla do koupelny. Stoupla jsem si před zrcadlo. Dívala jsem se na sebe dlouho. Na vrásky kolem očí, na šedivý pramen, který jsem si dříve nevšimla. Na rty, které kdysi častěji usmívaly.

A poprvé od toho úterý jsem se usmála. Ne široce. Ne radostně. Ale skutečně.

Protože jsem pochopila — toto už není náš domov s ním. Je to můj domov. S dětmi. S deštěm na parapetu. S prkénkem «S láskou od babičky».

A že zde zůstávám. On — ne.