Vrátela jsem se z práce v slzách a uvědomila si, že nemůžu koupit synovi dárek na Vánoce. A právě tehdy se stalo něco, co jsem vůbec nečekala…

Rozvedla jsem se před rokem. Manžel odešel k jiné, neplatil alimenty, zmizel. Zůstala jsem sama se sedmiletým synem. Pracovala jsem jako zdravotní sestra v nemocnici, noční směny, denní — brala jsem vše, co se nabízelo. Peníze stále nestačily. Nájem, jídlo, oblečení pro syna — roste rychle, každé tři měsíce nová obuv.

Bylo dvacátého druhého prosince. Vánoce za tři dny. Syn napsal dopis Santovi — přál si stavebnici. Nebyla drahá, obyčejná, kterou viděl v obchodě. Stála padesát eur. Měla jsem dvacet do výplaty. A i ty byly potřeba na jídlo.

Šla jsem domů po noční službě. Šest ráno, tma, zima. Přemýšlela jsem o tom, že nemůžu dítěti koupit dárek na Vánoce. Jediný dárek, který si přál. Slzy mi tekly po tvářích, utírala jsem je rukávem.

Šla jsem, aniž bych se dívala, ponořená do myšlenek. A vrazila jsem do někoho na chodníku. Silně, málem jsem spadla.

Zvedla jsem oči, chtěla se omluvit. Před mnou stál muž kolem čtyřiceti. Známý obličej. Zadívala jsem se — můj spolužák. Učili jsme se spolu před dvaceti pěti lety, pak jsme ztratili kontakt.

On mě poznal také. Usmál se — ty? Kolik let!

Začali jsme si povídat přímo na ulici. Ptá se — jak jde život? Zkoušela jsem se usmát — normálně, pracuji, syn roste. Podíval se pozorněji — plakala jsi?

Odstrčila jsem to — ne, jen je zima, oči slzí.

Nevěřil tomu. Navrhl zajít do kavárny na kávu a zahřát se. Chtěla jsem odmítnout — nemám čas, doma je syn se sousedkou. Ale on trval — deset minut, jen káva.

Sedli jsme si do kavárny. Objednal kávu a croissanty. Pila jsem horkou kávu, rozmrazovala se. Vyprávěl mi o sobě — žije v sousedním městě, přijel pracovně na pár dní, vlastní podnikání, manželka, dvě děti.

Potom se zeptal na mě. Vyprávěla jsem stručně — rozvod, syn, práce v nemocnici. Poslouchal, přikyvoval. Zeptal se — proč jsi plakala?

Nechtěla jsem říkat, ale vyhrklo to — Vánoce se blíží a já nemůžu koupit synovi dárek. Ptal se na stavebnici, padesát eur. Já nemám.

Zaraženě jsem zmlkla — proč vyprávím cizímu, v podstatě, člověku své problémy?

Podíval se na mě vážně. Zeptal se — kolik je synovi let? Jaká stavebnice?

Odpověděla jsem — sedm, stavebnice v obchodě na hlavní ulici, ukazoval mi ve výloze.

Přikývl. Dopili jsme kávu, rozloučili se. Popřál hodně štěstí, obejmul na rozloučenou. Šla jsem domů.

Večer téhož dne někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem — kurýr s velkou krabicí. Zeptal se na moje jméno, podal krabici, odešel.

Přinesla jsem krabici do bytu, otevřela. Uvnitř ležela stavebnice. Ta, kterou si syn přál. A lístek: “Ať se tvůj chlapec směje na Vánoce. Ty si zasloužíš štěstí. Tvůj spolužák.”

Stála jsem s tím lístkem a plakala. Skoro cizí člověk. Setkali jsme se náhodou na ulici. Já si postěžovala mimochodem. A on odjel, koupil, objednal dodání. Padesát eur pro něj možná maličkost. Pro mě — nedosažitelná částka. Pro syna — sen.

Vánoce syn vstal, viděl pod stromem krabici. Rozbalil — stavebnici! Tu samou! Křičel radostí, objímal mě: “Mami, Santa mě slyšel! On přinesl!”

Dívala jsem se na jeho šťastný obličej a plakala. Santa letos nebyl v červeném kostýmu. Byl v kabátu, s dobrosrdečnýma očima, potkala jsem ho náhodou na ulici.

Napsala jsem spolužákovi na sociálních sítích. Poděkovala. Odpověděl stručně — není zač, rád pomůžu. Měl jsem štěstí v životě, chci se dělit.

Už jsou to tři roky. Občas si píšeme. Ptá se, jak se máme, jak se má syn. Vyprávím. Má radost z úspěchů, povzbuzuje v těžkých chvílích.

To Vánoce daroval nejen stavebnici. Vrátil mi víru, že na světě jsou dobří lidé. Že ne všichni jsou lhostejní. Že někdy pomoc přichází, když ji vůbec nečekáte.

Často přemýšlím o tom setkání. Kdybych do něj nenarazila na ulici. Kdyby nenabídl kávu. Kdybych se nesvěřila. Syn by zůstal bez dárku na Vánoce.

Ale setkání se stalo. A jeden člověk změnil naše Vánoce. Jen tak. Bez očekávání vděčnosti, bez požadavku vrátit.

Teď je synovi deset. Stále si hraje s tou stavebnicí. Staví nové modely, vymýšlí příběhy. Neví, že ji nekoupil Santa. Neví, že cizí člověk mu daroval Vánoce.

Někdy mu to řeknu. Až vyroste. Vyprávím o dobrém člověku, který nám pomohl v nejtěžší chvíli. Aby věděl — na světě je dobro. A že je potřeba pomáhat ostatním, když můžeš.

Stále mám ten lístek. “Ať se tvůj chlapec směje na Vánoce.” Smál se. Díky jednomu člověku, který neprošel kolem cizí bolesti.

Řekněte upřímně: pomohli byste náhodnému známému, s kterým jste se neviděli dvacet let? Koupili byste dárek cizímu dítěti, jen proto, že můžete?

Nebo je to vzácnost — taková laskavost bez očekávání odpovědi? Taková nelhostejnost k cizímu utrpení?

A kdybyste byli na mém místě — přijali byste pomoc? Nebo by vám pýcha nedovolila?