Vnuk zavolal v 5 ráno: „Babičko, dnes si neoblékej červený kabát.“ Udivilo mě to: „Proč?“ A když odpověděl, zůstala jsem v šoku…

Telefonát mě probudil v pět ráno. Vnuk nikdy nevolá tak brzy, hned jsem se vyděsila — co když se něco stalo? Zvedla jsem sluchátko a on říká podivným, napjatým hlasem: „Babičko, prosím, dnes si neoblékej červený kabát.“

Vůbec jsem nechápala. Zeptala jsem se, co se děje, jestli je všechno v pořádku. On zopakoval: „Jenom si prosím neoblékej červený kabát. Vem si jakýkoli jiný. Prosím, věř mi. Brzy pochopíš.“ A zavěsil.

Seděla jsem na posteli a nevěděla, co si myslet. Červený kabát je můj oblíbený, nosím ho pořád, hlavně když jdu do města. Je jasný, teplý, pohodlný. Ale vnuk mě o to požádal tak podivně, s hlasem naplněným obavou, skoro až strachem.

Rozhodla jsem se ho poslechnout. Oblékla jsem si starý šedý kabát, který jsem dlouho nenosila. Vyšla jsem z domu ve stejnou dobu jako obvykle, zamířila na autobusovou zastávku — potřebovala jsem do zdravotního střediska na prohlídku.

Blížím se ke stanici a vidím — na lavici sedí muž. Okolo čtyřicítky, vypadá běžně, v tmavé bundě. Ale něco na jeho chování bylo divného. Prohlížel si každou procházející ženu velmi pozorně, zkoumavě. A v ruce držel fotografii.

Přišla jsem blíž, snažíc se být nenápadná. Podívala jsem se na fotografii — a srdce mi kleslo do kalhot. Byla jsem na ní já. Moje tvář, a to docela jasná fotografie. A na mně byl červený kabát.

Zchladla jsem. Pomalu jsem se otočila, snažíc se nevzbudit pozornost, a rychle šla zpátky domů. Ruce se mi třásly tak, že jsem sotva vytáhla telefon z kabelky.

Zavolala jsem vnukovi. Hned to vzal, zeptal se ustaraně, jestli je všechno v pořádku. Vyprávěla jsem mu, co jsem viděla. Úlevou si oddechl: „Díky Bohu, že jsi ho nepotkala v červeném kabátě.“

Ukázalo se, že vnuk včera večer procházel v blízkosti mého domu a všiml si toho muže. Ten zastavoval kolemjdoucí, ukazoval jim fotografii a ptal se, jestli tu ženu neznají nebo ji neviděli. Vnuk se ze zvědavosti přiblížil, chtěl vidět, koho hledají.

Když viděl na fotce mě, zprvu tomu nemohl uvěřit. Pak se opravdu vyděsil. Zeptal se muže, proč tu ženu hledá. Ten odpověděl vyhýbavě — prý stará známá, potřebuje mluvit o důležité záležitosti. Ale vnuk cítil, že je něco špatně. Zvlášť když si všiml, jak pozorně ten muž sleduje osamělé starší ženy.

Vnuk se za ním chvíli držel. Muž chodil po čtvrti, něco si zapisoval do bloku, fotil vchody. Pak si sedl na lavičku u mé zastávky a čekal, kontroloval fotografii.

Vnuk mi zavolal ihned poté, co pochopil, že ten muž na mě bude ráno čekat. Nevysvětloval nic po telefonu, aby mě nevyděsil uprostřed noci, ale požádal mě, abych si neoblékala červený kabát — to jediné, podle čeho by mě poznal na dálku.

Zavolala jsem policii. Vyprávěla jsem o muži na zastávce. Oni přijeli, prověřili ho. Ukázalo se, že ho hledali za sérii loupeží starších lidí. Vybíral si osamělé ženy, zjišťoval jejich trasy, sledoval je, a pak se vloupával do bytů, když byly na odjezdu nebo odešly na krátkou dobu. Měl celou složku s fotografiemi — desítky žen, všechny postarší, všechny žijící samy.

Mou fotku si patrně udělal na ulici před několika dny. Ani jsem si toho nevšimla. Studoval mě, moji trasu, můj časový rozvrh. Čekal na příhodný okamžik.

Kdybych přišla v červeném kabátě, určitě by mě poznal. Přišel by, promluvil by se mnou, třeba by mě doprovodil až domů, zjistil by přesnou adresu. A dál… raději nedomýšlet.

Vnuk mě zachránil. Byl prostě pozorný, všiml si nebezpečí a včas mě varoval. Nepanikařil, neochromoval mě podrobnostmi po telefonu v pět ráno. Jednoduše požádal, abych si nevzala kabát, protože věděl, že ho poslechnu.

Teď, když vycházím z domu, vždy se rozhlížím. Věnuji pozornost lidem kolem sebe. Změnila jsem obvyklé trasy. A přemýšlím — kolik takových lidí chodí po ulicích, hledajíc oběti? Kolik starších žen se stává snadnou kořistí jen proto, že žijí samy a nikdo nedbá na jejich bezpečnost?

Jsem vděčná svému vnukovi za to, že to nenechal být. Že si toho všiml. Že věřil svému instinktu.

A vy si všímáte podezřelých lidí ve své čtvrti? Nebo je prostě míjíte, protože si myslíte, že se vás to netýká?