Vnuk neví, kdo jsem. A možná se to nikdy nedozví

Jmenuji se Karel. Je mi 74 let. Žiji na okraji Litoměřic, v malém domku, kde jsem strávil celý svůj život. Dřív v něm zněl dětský smích, voněl domácí koláč a v neděli jsme seděli venku, poslouchali rádio a povídali si.

Dnes je tu ticho. Až příliš velké ticho.

Mám syna – Petra. A mám vnuka, kterého jsem nikdy neviděl naživo. Jsou mu čtyři roky. Bydlí jen dvacet kilometrů ode mě. Ale zdá se, že naše cesty už se nezkříží.

S Petrem jsme přerušili kontakt před pěti lety. Tehdy mezi námi došlo k velké hádce – požádal mě o větší finanční částku na rozjezd svého podnikání. Odmítl jsem. Ne proto, že bych nechtěl pomoci, ale proto, že jsem sám přišel o část důchodu kvůli špatné investici. Snažil jsem se mu to vysvětlit, že prostě nemůžu. Ale on to nepřijal. Řekl, že jsem sobec, že jsem celý život byl chladný, a teď jsem ukázal svou pravou tvář.

Od té doby zmizel. Nejen z mé zahrady – ale i z mého života.

Snažil jsem se. Psával jsem mu, volal. Chtěl jsem vědět, jak se má. Když se narodil jeho syn, poslal jsem gratulace, dárky. Knížky, pletené ponožky, malého medvídka s mým jménem. Ale nic se nevrátilo. Zprávy zůstaly bez odpovědi. Až jednoho dne přišla krátká věta:
„Respekt nevzniká ze sentimentu, ale z činů. Neříkej si dědeček, když jsi nebyl otcem.“

Ty slova mě zranila víc než jakákoli nemoc.

Možná jsem byl přísný. Možná jsem neuměl dávat najevo lásku. Ale vždycky jsem se snažil. Tvrdě jsem pracoval, aby nic nechybělo. O víkendech jsem Petra brával na ryby, dával mu knížky, učil ho vyřezávat ze dřeva. Možná to nestačilo. Možná rány na srdci zůstávají déle než vzpomínky.

Teď mám ve skříni malou krabici. V ní je všechno, co jsem chtěl dát svému vnukovi. Pastelky, které jsem koupil, když jsem se dozvěděl, že začal kreslit. Dřevěný koníček, kterého jsem vyrobil ze staré jabloně na naší zahradě. Fotka, na které jsem mladý – aby se na ni jednou podíval a zeptal se: „Kdo to je?“

Ale krabice zapadá prachem. Stejně jako má naděje.

Možná je pošetilé doufat, že se jednou dveře otevřou. Ale stále zapaluji svíčku na jeho narozeniny. Stále se zastavuji u výlohy s hračkami. A stále věřím, že jednoho dne ucítí vůni jablečného koláče, který nikdy nepoznal – a zatouží zjistit, odkud pochází.

Co dělat, když láska zůstane jen na jedné straně? Má ještě smysl doufat? Poradíte mi? Protože mně už pomalu dochází síly.