Vnuk náhodou vyhodil babiččinu krabičku… Ale to, co bylo uvnitř, nemohlo být ztraceno…

Ten večer jsem se už chystala jít spát, když někdo zazvonil u dveří. Otevřu — stojí naše starší sousedka, opírá se o berle, slzy v očích.
— Dceruško, pomoz, — říká třesoucím se hlasem. — Mám problém…

Ukázalo se, že k ní přišel vnuk. Pomohl s domácností, najedl se a při odchodu nabídl, že vynese odpadky. Byla ráda, dala mu tašku, poděkovala… Jenže on, aniž by věděl, co dělá, vyhodil spolu s odpadky krabičku, ve které uchovávala peníze. 

— Všechny moje úspory, — opakovala. — A fotka mého zesnulého manžela tam byla. A šperky.

Nemohla jsem ji jen tak nechat. Sestoupily jsme spolu — já, ona, berle, světlo z telefonu a pět odpadkových košů. Noc, tma, lidé jdou kolem a já stojím u kontejneru a myslím si: «Kam jsem se to dostala — probírám se odpadky». Ale pak jsem se na ni podívala — malá, shrbená, celá se třese, rty se jí chvějí, oči prázdné. A zastyděla jsem se za tu myšlenku.

Vyhrnula jsem si rukávy, otevřela jeden koš, pak druhý. Zápach byl hrozný, ale bylo mi to jedno. Sousedka stála vedle, šepotala:
— Pane Bože, pomoz… ať se najde.

A pak v jednom z košů, téměř na dně, pod nějakým kartonem vidím starou krabičku, převázanou bledou stužkou.
— Zdá se, že je to ona, — řekla jsem.

Vystoupila dopředu, málem spadla, popadla krabičku, přitiskla ji k hrudi a rozplakala se. Nejen slzy — jakoby se v ní všechno najednou provalilo.
— To je vše, co jsem měla, — řekla mezi vzlyky. — Nejde ani tak o peníze… tam je fotka mého zesnulého manžela. Jeho fotka. Zpráva. Šperky, které mi daroval. Vše, co po něm zbylo.

Stály jsme u koše, ona plakala, a já nevěděla, co řící. V takových chvílích jsou slova zbytečná. Chtělo se mi ji jen obejmout.

Pak jsem ji doprovodila domů, pomohla jí vyjít schody. V bytě vonělo po starobě, marmeládě a něčem teplém, důvěrně známém. Postavila krabičku na stůl, sedla si vedle a najednou se na mě podívala jinýma očima — klidnými, jakoby v ní všechno našlo své místo.
— Děkuji ti, — řekla. — Myslela jsem, že už je vše ztraceno. A ty jsi mi vrátila život.

Následující den mi přinesla malou vázičku a řekla:
— Ať u tebe stojí. Aby se dobro nezapomnělo.

Tahle vázička je u mě dodnes. Když se na ni podívám, vzpomenu si na tu noc, na odpadkové koše a na starou ženu, která si ke hrudi tiskla krabičku, v níž bylo celé její minulé.

A tehdy jsem pochopila jednoduchou věc — někdy lidem pomáháme ne jen vracet věci. Vracíme jim naději, paměť, kousek srdce, který už považovali za ztracený.

A teď často přemýšlím: kolik takových «krabiček» míjíme každý den, aniž bychom si uvědomili, že pro někoho to je celý život?