Viktor nikdy neměl rád svou matku a ani si jí nevážil. A proč by měl?

Viktor nikdy neměl rád svou matku a ani si jí nevážil. A proč by měl?
Matky jeho kamarádů byly úplně jiné: elegantní, v moderních šatech, voňavé parfémem, upravené. Jedna pracovala v obchodě, jiná byla učitelkou a dokonce byla jedna, která řídila auto – a všichni na dvoře na ni hleděli s obdivem.
A ta jeho? Shrbená žena v prostém oblečení, vlasy vždycky stažené do šedivého drdolu, ruce drsné, které pořád voněly po savě po hodinách práce jako uklízečka v nemocnici.

Viktor se na ni díval s nechutí, když se motala v malé společné kuchyni. Ano, vařila dobře, ale co z toho? Když se ho snažila pohladit těmi mozolnatými dlaněmi, odtahoval se s odporem.
– Nemám hlad, – zamručel, odstrčil talíř a vyběhl z bytu, rozčílený, snící o tom, že by se raději narodil někomu jinému.

Byl přesvědčený, že dostal tu nejhorší matku ze všech.

Jednoho dne, když seděl na lavičce před domem, přistoupil k němu starší muž – elegantní, s vyznamenáním na klopě saka a pohledem vážným, ale zároveň vřelým.
– Mladý muži, nevíš, kde je tady dům číslo čtyřicet? – zeptal se pevným, ale přátelským hlasem.
– Hned tady, – odpověděl Viktor, překvapený.
– A bydlí tu Korejovi?
– Ano… já jsem Viktor Koreja.

Muž na něj hleděl s překvapením a dojetím.
– A je tvoje matka doma?

Když se Ivana objevila v předsíni, zabalená do šátku a kašlající, muž se zachvěl.
– Jmenuji se Pavel Novák, – představil se. – Už léta hledám ženu jménem Ivana Korejová.

Matka se posadila, jako by z ní náhle vyprchaly všechny síly. Chlapec, zmatený, ničemu nerozuměl. A v tu chvíli se v něm cosi otevřelo – jako by někdo po letech odemkl zapomenuté dveře.

Vzpomněl si.

Byl malý kluk, opuštěný na lavičce na hlavním nádraží v Brně. V ruce papírový sáček a zmačkaný lístek s nápisem „hned se vrátím“. Nikdo se nevrátil. Odvedli ho na policejní stanici a pak do dětského ústavu. Zapsali ho jako „nalezeného“, dali mu deku a posadili na studenou židli. A tehdy přišla ona.

Ivana, která pracovala v noci v nemocnici a občas pomáhala v ústavu. Podala mu hodně sladký čaj v hrnku bez ucha, sedla si vedle a řekla: „Neboj se, zůstanu s tebou.“ Usnul jí na rameni.

Druhý den ho přestěhovali do dětského domova. Ale ona se vrátila. Každý večer, po směně, přicházela s jablkem, párem ponožek nebo malým plastovým autíčkem. Viktor ji čekal jako svátek.

Po několika týdnech sociální péče řekla, že si může požádat o pěstounství. Vzala ho do svého malého bytu, kde šustily staré tapety, a první, co udělala, bylo, že vyprala jeho bundu a pověsila ji na radiátor. Od té chvíle měl matku. Jen on sám si dlouho nechtěl přiznat, že to tak bylo.

Střípky začaly zapadat do sebe.

– Ano, – řekl Pavel chvějícím se hlasem, – to vy jste se postarala o dítě, když nikdo jiný nechtěl… To je on, že?

Ivana sklopila oči.
– Viktor je můj syn, – řekla tiše.

Chlapec se třásl. Všechno, čemu věřil, se sesypalo. Ta žena, kterou tolikrát pohrdal, byla jediná, kdo ho držel, chránil a nikdy neopustil.

Tu noc, když dům spal, Viktor přišel k matce. Viděl ji křehkou, s těžkým dechem, ale s důstojností v očích, kterou nikdy nechtěl vidět. Poklekl vedle ní, vzal její drsné ruce do svých a se slzami zašeptal:
– Mami… odpusť mi. Byl jsem k tobě nespravedlivý. Teď si vzpomínám. Teď chápu.

Podívala se na něj s nekonečnou něhou.
– Není co odpouštět, synu. Vždycky jsem tě milovala.

Po letech, už jako dědeček, šel Viktor ruku v ruce se svou vnučkou Nadií na hřbitov. Klekl si u hrobu své matky a nechal slzy stékat tiše.
– Odpusť mi, mami… – šeptal chlapec, který v něm stále žil.

– Dědo, a proč prosíš babičku Ivanu o odpuštění? Udělal jsi jí něco špatného? – ptala se nevinně holčička.

Pohladil jí vlasy a smutně se usmál. Protože věděl, že jeho máma mu odpouštěla vždycky.