Viděla jsem ho po dvaceti letech odloučení… a jeho první slova mě zasáhla silněji než veškerá bolest prožitých let

Někdy je ten pocit, jako byste žili, postupovali kupředu, dělali plány, ale někde hluboko v srdci máte jedinou osobu, s níž je vaše mládí navždy spojeno. Nikdy by mě nenapadlo, že ho znovu uvidím. Vše zůstalo tam, ve školních chodbách, vůni křídy a šelestění sešitů. Nosila jsem v sobě tuto tajnou lásku tolik let, že se změnila v bolestnou vzpomínku.

A teď… po téměř dvaceti letech… jsem ho potkala. A ne někde na romantickém místě, jako ve filmech, ale…Chodili jsme spolu do paralelních tříd. Byl o rok starší, ale působil dospěle, sebevědomě, jako by už znal všechny odpovědi na otázky, které jsem se teprve učila pokládat. Seděla jsem v zadní lavici a zachycovala každý jeho pohyb při školních debatách za jeho tým. Připadalo mi, že je jiný, ne jako ostatní kluci kolem. Ale mlčela jsem.

Nikdy jsem se neodvážila přiznat. Jen přítelkyním jsem mohla šeptnout: «Líbí se mi». A to bylo všechno. Po maturitě zmizel z mého života. Říkalo se, že odešel studovat do jiného města, později — že se oženil.

A já… Budovala jsem svůj život, pracovala, chybovala, plakala, smála se, žila. Někdy, když jsem slyšela jeho jméno od známých, srdce zrádně zamrazilo. A tak jednoho obyčejného deštivého večera jsem vtrhla do lékárny pro léky. Promočená, naštvaná po těžkém dni. Zvednu oči k pokladně — a vidím ho. 

Stál jen pár metrů ode mě, držel v ruce balení vitamínů a něco hledal v telefonu. Zmrazila jsem. Zdálo se, že čas se zastavil. Jeho obličej se skoro nezměnil — jen se mu kolem očí objevily vrásky a šediny ve spáncích. Ale byl to on. Ten nejznámější z mé školy. Naše oči se setkaly. A já pochopila: on mě také poznal.— «Ty?..» — vyslovil moje jméno, jako by ho znovu ochutnával, vzpomínajíc na dávno zapomenuté.

Jenom jsem přikývla. Vyšli jsme společně z lékárny, schovali se pod jedním deštníkem. A vypadalo to jako nějaký starý film. Nejprve byla konverzace nesmělá: nevěděla jsem, kam dát ruce, on neustále upravoval deštník, aby na mě nekapalo. Smáli jsme se této hloupé nesmělosti a postupně slova plynula sama od sebe. Vyprávěl, že pracuje ve stavební společnosti a hodně času tráví na cestách.

Že má dvě děti — chlapce a holčičku. Poslouchala jsem a usmívala se, ačkoli uvnitř něco bolestně svíralo. Znamená to totiž, že v jeho srdci je už místo, a že je obsazené. Sdílela jsem, že jsem také matka, že mám dospívající dceru, že život se ukázal být úplně jiný, než jsem si ho představovala v sedmnácti. A tehdy se na mě najednou podíval tak upřeně a řekl:

— «Téměř ses nezměnila. Jsi stále stejná… jen oči jsou trochu smutnější». Tato slova mě zasáhla. Protože si často všímám, že se neusmívám tak široce, jako dříve. Život naučil být opatrnou. Mluvili jsme o všem: o škole, o tom, jak hloupě jsme se báli testů, o tom, jak každý z nás tehdy snil o tom, že odejde do velkého města. Přiznala jsem, že jsem vždy myslela — že si mě ani nevšiml.

A on se rozesmál a řekl:

— «Já jsem ti chtěl napsat, když jsem se dostal na univerzitu. Ale nenašel jsem odvahu. Tehdy ses mi zdála být příliš dobrá pro mě». Stála jsem pod tím deštníkem, s mokrými vlasy, s knedlíkem v krku a přemýšlela: jak je všechno zvláštně uspořádané. Kdysi jsme si oba chtěli něco říct, ale mlčeli jsme. A teď uplynulo tolik let, a všechno je už jinak. Když déšť přestal, šli jsme spolu po ulici. Jeho ruka se náhodou dotkla mé, a já skoro fyzicky cítila, jak ve mně ožívá ta dívka ze školy — naivní, snivá, připravená věřit, že láska &,mdash; je navždy.

Ale pak řekl:

— «Musím jít, děti čekají. Manželka se také bojí». A to slovo «manželka» zasáhlo nejsilněji. Přikývla jsem, snažíc se nedat najevo, že ve mně všechno ztichlo. Rozloučili jsme se na křižovatce. Silně mě objal, doopravdy. A na okamžik jsem si dovolila zavřít oči a představit si, že všechno mohlo být jinak… Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel v davu.

A víte, neplakala jsem. Byl to zvláštní pocit: jako by mi osud dal šanci ještě jednou se dotknout minulosti — jen abych ji konečně pustila. Teď píšu tyto řádky a přemýšlím: možná to je dospělý život — přijmout, že ne všechny příběhy musejí mít šťastný konec? Někdy je setkání potřeba jen na to, abys pochopil: tvoje první láska je v tobě živá, ale život musí pokračovat dále.

A zažili jste někdy to, že jste po letech znovu potkali svou první lásku? Co jste tehdy cítili — štěstí nebo bolest? Podělte se se mnou… je pro mě opravdu důležité to vědět.