Věrný přítel, který žil, miloval a zachránil…

Byl jednou jeden muž jménem Robert. Byl to obyčejný pracant, celý život pracoval na vesnici, miloval ticho, přírodu a svého věrného psa Zaka. Bars byl s ním už od dětství – malého štěněte mu daroval dědeček ještě tehdy, když byl Robert chlapcem.

Pes vyrostl spolu s ním, prošel s ním všemi radostmi i strastmi. Zak nebyl jen pes – byl skutečným přítelem. Když se Robert vracel domů po těžkém pracovním dni, Zak ho jako první vítal u prahu, radostně vrtěl ocasem. V dešti, ve sněhu, ve vedru – byl vždy nablízku.

Léta ubíhala a Robert zestárl. A Zak také. Kdysi čilý a neúnavný štěně se proměnil v šedivého, pomalého psa. Nyní už neběhal po dvoře tak živě, ale stále věrně ležel u nohou svého pána, pozorně naslouchaje jeho myšlenkám.

Jednoho dne ve vesnici nastalo neštěstí – začal požár. Oheň rychle zachvátil starý Robertův dům, a když se probudil, hustý kouř už naplňoval místnosti. Chamtivě se snažil najít cestu ven, když vtom uslyšel pronikavý štěkot Zaka. Pes pobíhal kolem jeho postele, tahal ho za rukáv, jako by ho zval za sebou.

Robert, dusící se, šel za Zakem, který navzdory věku sebevědomě procházel plameny. Když se dostali ven, starý dům už byl v plamenech. Robert padl na zem, kašlal, a Zak si lehl vedle, strčil svůj mokrý čumák do jeho dlaně.

Lidé se slétali na křik, někdo přinesl vodu, někdo se snažil pomoci. Robert byl zachráněn, ale jeho starý přítel se vyčerpaný svezl vedle. Zak dal vše, co měl – své poslední síly, aby vyvedl svého pána z ohně a zachránil mu život.

Od té doby na prahu nového domu, který si Robert časem postavil, stál malý kámen. Na něm sám vyrýl: “Zde leží Zak – věrný přítel, který žil, miloval a zachránil”.

Když kolem lidé procházeli, vždy se zastavili u kamene a uronili slzu. Protože věděli – oddanost psa nezná hranic. 🐾