Je mi 65 let a poprvé v životě přemýšlím: naše děti, kterým jsme s manželem obětovali všechno, nás už nepotřebují. Tři děti, kterým jsme dali svůj čas, sílu i peníze, dostaly od nás všechno, co chtěly, a prostě nás opustily. Syn dokonce nezvedá telefon, když mu volám. Někdy si říkám: opravdu nám nikdo z nich nepodá ani sklenici vody, až budeme staří?
Vzala jsem si Karla, když mi bylo 25 let. Byl mým spolužákem a dlouho mě uháněl. Kvůli mně šel na stejnou univerzitu a rok po skromné svatbě jsem otěhotněla. Narodila se nám dcera. Karel musel nechat studia a začít pracovat, zatímco já si vzala akademickou dovolenou.
Byly to těžké časy. Manžel pracoval téměř neustále, a já se učila být matkou a zároveň jsem se snažila dokončit studium. Po dvou letech jsem znovu otěhotněla. Musela jsem přejít na dálkové studium a Karel začal pracovat ještě více, aby nás uživil.
Navzdory těžkostem jsme vychovali dvě děti: starší dceru Kamilu a mladšího syna Tomáše. Když Kamila nastoupila do školy, konečně jsem si našla práci v oboru. Život se začal zlepšovat: Karel měl stabilní práci s dobrou mzdou, zařídili jsme si vlastní byt. Ale sotva jsme pocítili úlevu, znovu jsem otěhotněla.
Narození třetího dítěte pro nás bylo další zkouškou. Karel začal pracovat ještě usilovněji, aby zabezpečil rodinu, a já se starala o nejmladší dceru Annu. Nevím, jak jsme to zvládli, ale postupně se naše životy stabilizovaly. Když Anna nastoupila do první třídy, konečně jsem si oddechla.
Ale tím naše potíže neskončily. Kamila, sotva začala studovat na vysoké škole, oznámila, že se chce vdát. Neodrazovali jsme ji, protože sami jsme se brali mladí. Organizace svatby a pomoc s bydlením nás stály spoustu peněz.
Tomáš, náš syn, chtěl také své vlastní bydlení. Nemohli jsme mu to odepřít, vzali jsme další půjčku a koupili mu byt. Naštěstí si brzy našel dobrou práci v prestižní firmě.
Když Anna byla v posledním ročníku střední školy, řekla nám o svém snu studovat v zahraničí. Bylo to pro nás těžké období, ale dokázali jsme sehnat peníze a poslali jsme ji studovat. Anna zůstala v zahraničí, a my jsme zůstali sami.
Postupem času nás děti začaly navštěvovat čím dál méně. Kamila, i když žila ve stejném městě, k nám chodila velmi zřídka. Tomáš prodal svůj byt, koupil si nový v hlavním městě a domů jezdil ještě méně často. Anna, po dokončení studií, zůstala natrvalo v zahraničí.
Dali jsme svým dětem všechno: čas, mládí, peníze, a nakonec jsme pro ně zůstali zbyteční. Nečekáme od nich pomoc ani finanční podporu. Chceme jen jedno – aby nám občas zavolaly nebo nás navštívily a řekly nějaké hezké slovo.
Ale vypadá to, že to už je minulost. Teď si říkám: není čas přestat čekat a začít žít pro sebe? Možná jsme si ve věku 65 let zasloužili trochu štěstí, na které jsme vždycky mysleli až na posledním místě?
Leave a Reply