Vdala jsem se za bohatého vdovce pro peníze. Ale jeho přiznání v první svatební noci zničilo vše, co jsem o něm myslela…

Vždy jsem si svou svatbu představovala jinak. Myslela jsem, že půjdu k oltáři stěží zadržujíc úsměv, ne slzy. Že se budu dívat do očí člověka, kterého miluji, a ne toho, kterého téměř neznám. Ale v ten den jsem šla uličkou a cítila se jako člověk, kterého vedou k obchodní dohodě, ne jako nevěsta.

Naše rodina už dlouho měla těžké časy, ale v určitém okamžiku se všechno zhroutilo. Dluhy, telefonáty z banky, rodiče šeptající si v kuchyni. Otec zhubnul, matka přestala normálně spát, mladší sourozenci nosili domů drobky vydělané na přechodných brigádách.

A pak se objevil on. O mnoho let starší než já, zdrženlivý a klidný, s obličejem, na kterém bylo těžké něco vyčíst. Přišel k otci a řekl to přímo:

– Můžu vyrovnat vaše dluhy. Ale mám podmínku.

Už tehdy jsem tušila.

– Musí se za mě vdát.

Všichni v té době mlčky zírali na mě. V těch pohledech bylo vše: strach, zoufalství, naděje. Pochopila jsem, že pokud řeknu «ne», naše rodina se rozpadne. Dům, podnikání, zbytky důstojnosti – všechno zmizí. A tak jsem souhlasila. Požádala jsem jen o jedno: aby mě neobtěžoval, pokud to sama nebudu chtít, a mezi námi bylo respekt a upřímnost.

Na svatbě se hosté šeptli, někteří se dívali s lítostí, jiní s odsouzením. Šla jsem v bílých šatech a cítila se, jako bych podepisovala ortel nad svou mladostí.

Když obřad skončil, odvezli nás do hotelového pokoje. Stála jsem u okna, dívala se na město a snažila se pochopit, co jsem právě udělala se svým životem.

Všiml si mého stavu.
– Neboj se, – řekl klidně. – Nehodlám tě do ničeho nutit. Budeme dělat jen to, na co budeš připravena.

Po těchto slovech šel do koupelny a já zůstala sama se svými myšlenkami a těžkým tichem. Zdálo se mi, že vzduch v pokoji zhoustl jako sirup a nedá se dýchat.

Když jsem slyšela, jak se otevírají dveře koupelny, uvnitř se vše stáhlo. Ohlédla jsem se.

Vyšel – v běžném domácím oblečení, bez saka, bez kravaty. Ale o to nešlo. Něco se na něm změnilo. Ten člověk, kvůli kterému jsem musela odříznout naději na normální život, najednou stál přede mnou bez své obvyklé jistoty. Vypadal, jako by se držel silou vůle. Oči měl červené, jako člověk, který dlouho držel slzy, ale nakonec se zlomil.

Nevěděla jsem, co říct. Jen jsem strojově ustoupila o krok, jako bych potřebovala více vzduchu.

– Sedni si, prosím, – řekl tiše.

Posadila jsem se na okraj postele, aniž bych zklidnila třesoucí se ruce. Sedl si naproti, ale nepodíval se na mě.

– Musím ti říct pravdu, – řekl zhoustle. – Protože máš právo vědět, proč se to všechno děje.

V krku mi vyschlo.

– Jestli si myslíš, že od tebe chci něco, čeho se bojíš… – odmlčel se a zavrtěl hlavou. – Ne. Rozhodně ne. Já… ne proto jsem se oženil.

Nechápala jsem. Na vteřinu ve mně něco slabě oživilo beznadějnou naději, ale byla tak křehká, že se mi zdálo – stačilo na ni myšlenkou sáhnout a rozpadla by se.

– Proč teda? – vyklouzlo mi to.

Poprvé se mi díval přímo do očí.

– Umírám, – řekl.

Přestala jsem dýchat. Tělo jako by zkamenělo. Slova zněla klidně, téměř rovnoměrně, ale byla v nich taková tíha, že jsem cítila, jak se vnitřně propadám sama do sebe.

– Mám ještě rok… možná méně, – pokračoval. – A nemám nikoho. Žádné děti, žádní bratři, žádné sestry. Celý život jsem myslel jen na obchody, na peníze. A když se to všechno přestalo zdát důležité… ukázalo se, že vedle je prázdno.

Polkl.

– Chtěl jsem odejít s vědomím, že jsem aspoň něco dobrého udělal. Zachránit vaši rodinu – bylo jediné, co jsem ještě mohl.

Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy, i když si nepamatuji, kdy začaly. Obličej pálil, vše vspěšného.

– Proč… proč bylo nutné se vdát? – zašeptala jsem skrze slzy.

– Protože jinak by banka nedala odklad, – odvrátil pohled. – A… protože já sám… chtěl jsem, aby vedle mě byl člověk, který mě aspoň nenávidí. Třeba formálně. Třeba podle dohody. Nepožadoval jsem lásku. Nepožadoval jsem blízkost. Požadoval jsem jen… přítomnost.

Zakryla jsem si obličej rukama. Všechno, co jsem vnímala jako chladnou dohodu, se najednou ukázalo být něco hrozně osamělého.

– Kdybys to věděla dřív, – řekl s smutným úsměvem, – odmítla bys. A já… já vám chtěl dát šanci. A sobě taky. I když jen na chvíli.

Dlouho jsme seděli. Ticho rušilo jen mé vzlykání a jeho těžké dýchání. V určitém momentě mi opatrně položil dlaň na rameno. A já neuhnula. Poprvé mi ho bylo lidsky líto. Tak moc, že to bolelo.

– Pojďme na to, – řekl tiše. – Žijeme tento čas tak, jak ti bude nejlépe. Nic nebudu požadovat. Jen žádám… abychom vedle sebe nebyli jen z lítosti. Buďme upřímní. To stačí.

Podívala jsem se na něj. Před sebou jsem neměla monstrum ani starce, «kupující si mladou ženu». Před sebou jsem měla zlomeného člověka, který poslední síly věnoval ne sobě, ale těm, kterým mohl takto pomoci.

Uvnitř mě se všechno obrátilo naruby.

Myslela jsem, že jsem byla koupena. A ukázalo se – byla jsem požádána o nejjednodušší lidskou věc.

O přítomnost.

Té noci si lehnul na samý kraj postele, nechávajíc mezi námi téměř metr prázdného prostoru, a ležel tiše, nehýbal se, jako by se bál náhodně mě dotknout. A já jsem se dívala do stropu a nechápala, co cítím: bolest, lítost, vděčnost nebo vše najednou.

Nevím, co bude dál. Nevím, jestli dokážu přežít ten rok vedle člověka, který odchází. Nevím, zda mám dost sil nezahořknout, nezlomit se, neutéct.

Ale teď jsem přesvědčená o jedné věci: tento člověk si nezasloužil ten pohrdavý pohled, s jakým byl sledován na naší svatbě. A možná si opravdu zaslouží alespoň malé kousíčko tepla.

Jen neustále přemýšlím o jednom: dokázala bys na mém místě otevřít své srdce člověku, vědíc, že za chvíli už nebude vedle tebe?