V porodnici mi zaměnili dítě a přesvědčovali mě, že po porodu nejsem v pořádku. Dokud jsem nespatřila výraz zdravotní sestry a mého  muže a nepochopila, kdo v tom má prsty…

Porod trval čtrnáct hodin. Těžký, vyčerpávající, na hranici sil. Ale když mi doktor položil na hruď ten drobný uzlíček, na všechno jsem zapomněla. Moje dcera. Zapamatovala jsem si každý detail — znaménko nad levým obočím, tvar oušek, mateřské znaménko na rameni.

Odvezli mě na pooperační pokoj. Řekli mi, že dítě přinesou za hodinu na první krmení. Čekala jsem, počítala minuty, snila o tom, jak ji znovu přitisknu k sobě.

Sestra vešla s kojencem v plenách. Položila mi ho na ruce. Podívala jsem se — a srdce mi pokleslo.

To nebylo moje dítě.

Znaménko nad obočím chybělo. Uši měly jiný tvar. Na rameni vůbec nebylo žádné mateřské znaménko.

— To není moje dcera, — řekla jsem a hlas se mi třásl. — Zaměnili jste děti.

Sestra se na mě soucitně podívala.

— To je vaše dítě. Všechny novorozence jsou podobné, jste jen unavená.

— Ne! Zapamatovala jsem si to! Moje dcera má znaménko nad levým obočím, a tento dítě ho nemá!

Ona zavolala doktora. Ten zkontroloval náramek na ruce dítěte, který měl moje údaje.

— Vše je v pořádku. To je vaše dítě. Máte porodní hysterii, to je normální. Teď vám dáme sedativum.

Snažila jsem se protestovat, žádala, aby to zkontrolovali znovu, křičela, že znám své dítě. Ale něco mi píchli a já se propadla do temnoty.

Probudila jsem se po několika hodinách. Hlava hučela, tělo bylo jako z bavlny. Muž vedle nebyl. Zavolala jsem mu — neodpověděl. Napsala jsem zprávu — přečetl ji, ale neodpověděl.

Divný, znepokojující pocit mě neopouštěl. Vstala jsem, opřena o zeď, vyšla na chodbu. Nohy mě sotva nesly, ale šla jsem, vedená instinktem.

Přes skleněné dveře porodního sálu jsem ho spatřila.

Můj muž stál na chodbě služebního křídla. Držel v náručí dítě. Vedle stála zdravotní sestra — ta, která mi přinesla cizí dítě. Manžel jí podával balíček bankovek. Ona je přepočítala, kývla, vzala si peníze a odešla.

Otevřela jsem dveře. Otočil se — a zbledl.

— Co to děláš? Kdo je to dítě?

Otočil se s dítětem k hrudi.

— Jdi do pokoje. Neměla bys vstávat.

— Čí. Je. To. Dítě?

Ticho trvalo věčnost. Pak tiše řekl:

— Naše. Je to naše dcera.

Přišla jsem blíž, podívala se na dítě. Znaménko nad obočím. Tvar oušek. Mateřské znaménko na rameni. Byla to ona. Moje dcera.

— Takže koho jsi mi podsunul v pokoji? A proč platíš zdravotní sestře?

Neodpověděl. Vytrhla jsem mu dítě z rukou, přitiskla ho k sobě.

— Řekni. Ihned.

Posadil se na židli, sklonil hlavu.

— Když jsi porodila… lékaři to ihned viděli. Má těžkou srdeční vadu. Řekli, že nepřežije. Že potřebuje urgentní operaci, ale šance jsou téměř nulové.

Nemohla jsem dýchat.

— Nechtěl jsem, abys to věděla, — pokračoval. — Nechtěl jsem, abys trpěla. Dohodl jsem se se zdravotní sestrou. Ve vedlejším pokoji žena porodila zdravé dítě, ale nemá peníze na léčbu své nemoci. Nabídl jsem jí dohodu — odevzdá nám své dítě, získá peníze na léčbu. A naši dceru… ji přemístí do jiné nemocnice, kde se pokusí ji zachránit. Pokud se to nepodaří, ani se to nedozvíš. Budeš vychovávat zdravé dítě a myslet si, že je to tvoje dcera.

Dívala jsem se na něj a nepoznávala ho. Tenhle člověk mi chtěl ukrást vlastní dítě. Podsunout cizí. Zbavit mě práva znát pravdu, bojovat, být s ní.

— Rozhodl jsi za mě? Rozhodl jsi, že to nezvládnu? Že je pro mě lepší nevědět?

— Chtěl jsem tě chránit…

— Chtěl jsi chránit sebe! Před nutností sledovat, jak trpím! Před zodpovědností! Před bolestí!

Přitiskla jsem dceru k hrudi. Byla tak malá, tak křehká. Nemocná, ale živá. Moje.

— Volám policii, — řekla jsem. — Ty, ta sestra, všichni, kdo se na tom podíleli — ponesou odpovědnost. A moje dcera zůstane se mnou. Já budu bojovat za ni. Ne ty, ne lékaři — já rozhodnu, co je pro ni nejlepší.

Snažil se mě zastavit, přemluvit, vysvětlit. Ale už jsem vytáčela číslo.

Policie přijela za dvacet minut. Sestra byla zadržena, stejně jako můj muž. Dítě z mého pokoje bylo vráceno biologické matce — té ženě, která souhlasila s touto dohodou z zoufalství.

Mou dceru převezli do specializované kliniky. Operace proběhla o tři dny později. Lékaři nedávali žádné záruky. Ale já byla s ní. Držela ji za malou ručku, zpívala jí, modlila se.

Přežila. Navzdory předpovědím, navzdory statistice. Teď je jí pět let. Ano, existují omezení, je pod neustálým dohledem lékařů. Ale je živá, směje se, je milovaná.

Rozvedla jsem se s manželem hned po propuštění z nemocnice. Neodpustila jsem. Nemohla jsem. Odebral mi právo volby. Právo znát pravdu o vlastním dítěti. Právo bojovat za ni od prvního okamžiku.

Říká, že to myslel dobře. Že mě miloval. Ale láska — to není rozhodovat za druhého. Láska — to je důvěřovat, podpořit, být s někým v pravdě, ať už je jakkoli hrozná.

Odpustili byste někomu, kdo se pokusil vyměnit vaše nemocné dítě za zdravé, «aby vás ochránil před bolestí»? Nebo jsou rozhodnutí, která nikdo nemá právo učinit za druhého?