V lázních jsem šla na večer tance — a ztuhla jsem, když mi cizinec podal ruku. Srdce ho poznalo dřív než rozum…

Do lázní jsem přijela bez jakýchkoli plánů na romanci — jen jsem si chtěla odpočinout od všedních dní, poslechnout si živou hudbu, trochu se zabavit. Večer tance se zdál být nevinným způsobem strávení času.

Sál byl naplněný lidmi, hlasy se mísily s melodií saxofonu, a já v lehkých letních šatech jsem se náhle cítila jako dívka na školní diskotéce. A najednou se někdo dotkl mého ramene.

— Smím vás pozvat k tanci? — uslyšela jsem mužský hlas a otočila se s úsměvem, připravena k tanci s neznámým. Jenže to nebyl cizinec. Dívala jsem se na tvář, kterou jsem neviděla čtyřicet let, a v tom okamžiku čas přestal existovat.

Byl to on. Můj první kluk ze školy, ten, který mi psal poznámky na stránkách sešitů a doprovázel mě až k domu.

Nohy se mi podlomily. Zašeptala jsem jeho jméno, nevěříc vlastním očím. Usmál se tím známým hravým úsměvem, který jsem si pamatovala z dob, kdy jsme seděli na lavičce u školy.

— Ahoj, — řekl tak, jako bychom se viděli včera. — Zatancujeme si?

Vyšli jsme na taneční parket a orchestr začal hrát starý swing. Tančili jsme tak přirozeně, jako bychom se nikdy nerozešli. Vše si pamatoval — že mám ráda, když partner vede sebevědomě, ale jemně, bez prudkých pohybů. A já se znovu cítila jako osmnáctiletá dívka, pro kterou je celý život ještě před sebou.

Během přestávky jsme se usadili u stolu v rohu sálu. Vzduch byl hustý od parfémů a tepla rozžhavených těl.

— Myslel jsem, že tě už nikdy nepotkám, — řekl. — Po maturitě se všechno rozběhlo jako vír… Univerzita, práce, stěhování… A tady uteklo čtyřicet let.

Vyprávěla jsem mu o manželství, které skončilo před několika lety, o dospělých dětech, které žijí svůj vlastní život. Podělil se o to, jak před třemi lety přišel o manželku a jak těžké bylo zvyknout si na samotu. Poslouchala jsem a chápala: přes uplynulá desetiletí stále mluvíme stejným jazykem — polonáznaků, společných vtipů a chápavých pohledů.

Když hudebníci opět začali hrát, podal mi ruku.

— Ještě jeden tanec?

Tak uplynul celý večer — tanec střídal tanec, rozhovor rozhovor. Oba jsme věděli, že to není jen náhodné setkání dvou lázeňských hostů. Bylo to něco mnohem většího.

Ke konci jsme vyšli na terasu. Nad mořem se vznášela jemná mlha, lampy osvětlovaly noc měkkým zlatavým světlem.

— Pamatuješ, jak jsem kdysi slíbil, že spolu zatancujeme, až nám bude šedesát? — náhle pronesl.

Ztuhla jsem. Úplně jsem zapomněla na ten žertovný slib z dávné minulosti, který se tehdy zdál tak vzdálený a nereálný.

— Vidíš, — usmál se. — Splnil jsem slib.

Cítila jsem knedlík v krku. Celý život jsem si myslela, že první láska je krásná právě proto, že končí. Že kdyby pokračovala, ztratila by své kouzlo. A teď přede mnou stál on — s šedými vlasy, vráskami u očí — a já stále viděla v něm toho chlapce.

Vrátit se do pokoje jsem došla s tlukoucím srdcem, jako kdyby mi bylo osmnáct. Uvědomovala jsem si: tohle není náhoda. Někdy osud dává druhou šanci ne proto, abychom obnovili minulost, ale abychom ji konečně prožili tak, jak by měla být.

Proto když mě další ráno požádal, abychom se šli projít po pobřeží, ani na chvíli jsem neváhala.

Slunce teprve začínalo vycházet nad obzor, zbarvovalo vodu do odstínů zlaté a růžové. Pláž byla téměř prázdná, jen rackové kroužili nad vodou a v dálce starší pár sbíral mušle.

Šli jsme neuspěchaně, bosí, nechávali jsme si studené vlny omývat nohy. Vyprávěl o svém životě — jak ho po škole osud hodil z města do města, o cestách, které měly přinést štěstí, ale nikdy nedaly to, co dává jeden úsměv z minulosti. Poslouchala jsem a cítila, jak každé slovo smývá další vrstvu ticha mezi námi.

V určitý moment se zastavil, zvedl z písku malý jantar a podal mi ho.

— Jako dítě jsem si myslel, že jantar jsou kousky slunce, které spadly do moře, — řekl s úsměvem. — Možná se z něj stane tvůj talisman.

Sevřela jsem jantar v ruce a cítila, že je teplý, ačkoli mořská voda ho měla ochladit. Podívala jsem se na něj a viděla ne jen muže, kterým se stal, ale i toho školáka, který kdysi uměl zjednodušit a zpříjemnit svět.

Procházka trvala několik hodin, i když se zdálo, že to bylo jen pár minut. Když jsme se vraceli, vítr mi rozcuchal vlasy a on občas odkládal prameny z mé tváře tím známým gestem, které jsem si pamatovala z minulosti. Tehdy jsem si uvědomila: nechci k tomuto setkání přistupovat jako k sentimentálnímu dobrodružství. Chci dát sama sobě šanci — opravdovou, vědomou, bez strachu z budoucnosti.

Večer jsme seděli na lázeňské terase a společně pozorovali západ slunce. Žádné hlasité vyznání, pouze ticho, v němž jsem se cítila chráněná. Položil ruku na mou a tiše řekl:

— Možná, že život umí usmát se dvakrát.

A já poprvé po dlouhé době uvěřila, že je to pravda.

Odvážili byste se dát druhou šanci první lásce, když se setkáte po desetiletích? Nebo by minulost měla zůstat minulostí, ať už je jakkoli přitažlivá?