V den svých šedesátin jsem si oblékla červené šaty s nadějí na komplimenty — ale tvrdá slova mého manžela mě přivedla k pláči…

Připravovala jsem se na tento den jako holčička na maturitní ples. Měsíc dopředu jsem si vybrala krásné šaty — červené, s jemnou drapérií, lehce pod kolena.

Nebyly to vulgární šaty, ale byly výrazné. Neoblékala jsem si nic jasného po mnoho let. Ale tentokrát jsem se chtěla cítit živě. Cítit se jako žena. Nejen jako babička a hospodyňka v kuchyni.

Upravila jsem si vlasy a najala kadeřníka domů. Koupila jsem si oblíbený parfém, který mi kdysi daroval. Stůl byl téměř připraven: saláty, dort, vnoučata s balónky — vše, jak má být. V pokoji hrál jazz a ve váze byly červené růže.

Vešel do předsíně, těžce sundal boty a podíval se mým směrem.

— Kam sis to tak hezky oblékla? — řekl chladně. — Nejdeš přece na pódium. Není to vhodné na tvůj věk.

Stála jsem uprostřed místnosti, úsměv mi ztuhl na tváři.

— Myslela jsem, že… vypadám v něm hezky, — zašeptala jsem.
Odfrkl si a prošel kolem. Ani mě nepolíbil.

Zavřela jsem se v koupelně. Plakala. Řasenka mi stekla. Šedesát. Čekala jsem lásku, teplo… alespoň pár vlídných slov. Nechtěla jsem drahé dárky — jen pohled, v kterém by bylo: “Jsi moje milovaná navždy”.

Jeho pohled byl ale netečný. Jako bych tam nebyla já, ale jen někdo, na koho si zvykl.

Žili jsme spolu čtyřicet let. Prošli jsme mnohým: děti, dluhy, půjčky, nemoci. Vydržela jsem to. Zřídka ke mně mluvil něžně, ale přičítala jsem to únavě. Čekala jsem na okamžik, kdy se změní.

Ale roky plynuly a já pro něj byla stále více jen kusem nábytku.

Ten den jsem pochopila — není důvod dále čekat.

Otřela jsem si obličej a převlékla se. Oblékla jsem si šedý svetr a džíny. Vyšla jsem ke svým hostům — zapálila svíčky. Vnoučata se smála, aniž by věděla, že máma má zlomené srdce, děti předstíraly, že nic nevidí…

Pozdě večer, když všichni odešli, jsem sebrala nádobí a šla spát. Ležel na gauči a díval se na fotbal.

— Vůbec jsi mi nepopřál “všechno nejlepší”, — tiše jsem poznamenala.

— Dostal jsi přece mixér, co ještě chceš? — aniž by odtrhl oči od obrazovky, odpověděl.

— Asi něco jiného, — usmála jsem se jen očima a odešla.

Ráno jsem se vzbudila dříve. Na kuchyňském stole byla poznámka: «Jel jsem k mámě, vrátím se večer.»

Postavila jsem se. Oblékla si červené šaty. Podívala se do zrcadla. A teprve tehdy mi to došlo: stále mohu být krásná. Stále mohu žít nejen pro někoho jiného.

Udělala jsem si kávu, vzala notebook a začala hledat zájezd do Itálie. Proč ne? Nejsem stará. Jsem svobodná. A zasloužím si víc než rozbitý mixér a výčitky.