Ve svých šedesáti letech, po dlouhých desetiletích života, ve kterém byl každý krok pečlivě naplánovaný, jsem se rozhodla učinit nejodvážnější krok ve svém životě. Rozhodla jsem se začít od začátku – opustit rodinu, abych byla s člověkem, který byl mou první láskou před mnoha lety.
Seděla jsem v křesle našeho obývacího pokoje a držela starou černobílou fotografii, kde se s Martinem radostně usmíváme, zmrzlí, ale šťastní, na pozadí zimního parku.
Přes sklo okna blikaly zlaté podzimní listy, připomínající nevyhnutelnost změn.
S manželem jsme už dlouho žili jako sousedé pod jednou střechou. Děti dospěly a mají svůj vlastní život. Měla jsem pocit, že když tiše zmizím, mohla bych se vyhnout dramatu a zachovat jejich klid.
Na druhou stranu byla čestnost vždy základem našich vztahů.
„Mami, je ti dobře?“ – Ve dveřích se objevila moje dcera Jana, udiveně se na mě dívala. „Jano, musím s tebou mluvit… Je to důležité,“ – začala jsem, snažila se skrýt třes v hlase.
Posadily jsme se naproti sobě. Vyprávěla jsem jí všechno: o setkání s Martinem po tolika letech, o našich citech, které dosud neuhasly, a o mém rozhodnutí začít nový život.
„Mami, nemohu říct, že ti úplně rozumím… Ale vidím, jak ses v posledních měsících změnila. Opět jsi našla radost ze života,“ – řekla tiše a vzala mé ruce do svých.
Další krok byl nejtěžší – rozhovor s manželem. Řekla jsem mu všechno, dívala jsem se mu do očí. Jeho první reakcí bylo mlčení. Poté, těžce hledajíc slova, řekl, že mi bude vždy vděčný za společná léta a popřál mi štěstí.
Když jsem odcházela z domu s kufrem v ruce, naposledy jsem se ohlédla na svůj bývalý domov. Naposledy. Nový život nesliboval být snadný, ale mé srdce už dávno rozhodlo za mě.
Leave a Reply