«V 50 letech rodit?! Zbláznila ses! Hanbíš naši rodinu!» — křičela starší dcera, když uslyšela zprávu o mém těhotenství. Ale o tři roky později ke mně přišla s pláčem a řekla něco, co jsem nečekala…

Bylo mi padesát let, když test ukázal dvě čárky. Seděla jsem v koupelně a nemohla jsem tomu uvěřit. Padesát. V tomhle věku se ženy stávají babičkami, ne rodí své první děti v novém manželství.

S mým manželem jsme byli spolu tři roky. Je mu čtyřicet dva, je to jeho první manželství a neměl ještě děti. Byla jsem v prvním manželství třiadvacet let, narodila se mi dcera, pak jsme se rozvedli. Když jsem potkala nového manžela, ani jsem neuvažovala o dětech — věk na to už nebyl.

Ale život rozhodl jinak.

Řekla jsem to manželovi. Objímal mě a řekl: “To je zázrak. Chci to dítě.” Obojí jsme chtěli.

Dceři bylo dvacet pět. Žila odděleně, pracovala v reklamní agentuře, chodila s klukem. Pozvala jsem ji na večeři, abych jí oznámila tu novinku.

“Jsem těhotná,” — řekla jsem, když jsme si sedly ke stolu.

Zamrzla s pohárem v ruce. Podívala se na mě, pak na manžela, znovu na mě.

“To je vtip?” — hlas byl chladný.

“Ne. Jsem ve třetím měsíci.”

Položila pohár tak prudce, že málem rozbil.

“V PADESÁTI LETECH RODIT?! Zbláznila ses?!” — křičela. “Hanbíš naši rodinu! Budu starší než můj bratr nebo sestra o dvacet pět let! To je nenormální! Co řeknou moji přátelé?! ‘Tvoje máma má dítě? Vždyť mohla být babičkou!'”

Snažila jsem se ji uklidnit, vysvětlit. Ale neposlouchala.

“Přemýšlela jsi o mně? O tom, jak s tím budu žít? Ne, samozřejmě ne! Přemýšlela jsi jen o sobě! O tomhle…” — ukázala na mě, — “o tom šílenství!”

Odešla, s třeskem zabouchla dveře. Plakala jsem celý večer.

Těhotenství bylo těžké. Věk se ozýval — toxikóza, tlak, riziko potratu. Dvakrát jsem ležela na udržování. Dcera nevolala. Ani jednou.

Psala jsem jí: “Zítra je ultrazvuk, chceš jít se mnou?” Neodpovídala. “Zařizujeme dětský pokoj, pomůžeš mi vybrat barvu?” Ticho.

Manžel mě podporoval, ale dcera mi chyběla. Byla jediná, byli jsme si blízcí. A teď — prázdnota.

Porodila jsem v březnu. Syna. Těžký porod, ale byl zdravý. Krásný, s tmavýma očima. Držela jsem ho v náručí a plakala štěstím.

Dcera nepřišla do porodnice.

První měsíce byly náročné — bezesné noci, koliky, únava. Ve padesáti to je těžší než ve dvaceti pěti. Ale byla jsem šťastná. Manžel byl vedle mě, pomáhal, vstával v noci.

Dcera se neobjevovala. Nevolala. Na moje zprávy s fotkami syna neodpovídala.

Uplynul rok. Pak druhý. Snažila jsem se na ni nemyslet, ale bolest neodcházela. Syn rostl, udělal první kroky, řekl první slova. A jeho sestra to neviděla.

K narozeninám jsem jí poslala pozvání. Nepřišla.

Ve třetím roce jsem přestala psát. Přijala jsem, že jsem ztratila dceru.

A jednoho večera — synovi bylo dva roky a osm měsíců — zazvonil zvonek. Otevřela jsem.

Drahá dcera. Bledá, s červenýma očima.

“Můžu dál?” — hlas se chvěl.

Tiše jsem ustoupila. Vstoupila, posadila se na gauč. Minutu mlčela, pak začala plakat.

“Jsem těhotná,” — vypravila ze sebe mezi slzami. “Čtvrtý měsíc.”

Posadila jsem se vedle. Chtěla jsem ji obejmout, ale neodvážila jsem se.

“Přišla jsem říct…” — dívala se dolů, — “promiň mi. Za všechno. Za to, že jsem nebyla vedle tebe. Za to, že jsem křičela. Za to, že jsem zmeškala tři roky života tvého syna. Mého bratra”.

Slzy jí tekly po tvářích.

“Právě teď jsem pochopila. Když jsem zjistila, že jsem těhotná. Když jsem cítila, jak se hýbe. To je… to je štěstí. Jak jsi mi mohla odpustit? Nepřišla jsem do porodnice! Myslela jsem jen na sebe! Na to, co řeknou lidé! A ne na tebe! Ne na tvé štěstí!”

Plakala na celé kolo. Objala jsem ji. Pevně.

“Byla jsem taková sobec,” — šeptala. “Tak krutá. Mami, odpusť mi. Prosím, odpusť.”

Seděly jsme objaté a obě jsme plakaly.

Syn vykoukl z pokoje — probudil se od hluku. Uviděl neznámou ženu.

“To je tvoje sestra,” — řekla jsem mu. “Chce se s tebou seznámit”.

Dcera se na něj podívala — malého, s rozcuchanými vlásky, ospalého. Usmála se skrz slzy.

“Ahoj,” — řekla tiše. “Jsem tvá starší sestra. Promiň, že jsem dlouho nepřicházela”.

Syn přišel a podal jí svou oblíbenou hračku — autíčko. Tak to dělal, když si chtěl udělat kamaráda.

Drahá dcera vzala autíčko a slzy se zase spustily.

Dnes je rok. Dcera porodila holčičku. Byla jsem v porodnici a držela v náručí vnučku. Je to zvláštní — mám syna dvou let a vnučku tří měsíců.

Naše děti rostou spolu. Můj syn a její dcera — strýc a neteř, ale rozdíl mezi nimi je jen dva a půl roku. Hrají si spolu jako bratr a sestra.

Drahá dcera často říká: “Promiň, že jsem ztratila ty tři roky. Byla jsem blázen”. Odpovídám: “Hlavní je, že jsi se vrátila”.

Ale někdy v noci přemýšlím: byla jsem v právu, že jsem rodila v padesáti? Způsobila jsem dceři bolest svým rozhodnutím? Nebo jen nebyla připravená přijmout, že rodiče jsou taky lidé se svými touhami?

A zde je otázka, která nedá spát: měla jsem právo mít dítě v padesáti, když jsem věděla, že dospělá dcera bude proti? Nebo je mateřství osobním rozhodnutím, které by nemělo záležet na názoru ani těch nejbližších? A kdo byl sobcem — já, která jsem rodila v tom věku, nebo ona, která myslela jen na to, co řeknou lidé?