V 17 letech jsem ztratila svou první lásku. Žila jsem dál, vychovávala děti, snažila se zapomenout… dokud jsem se jednoho dne nedozvěděla pravdu, která změnila všechno…

Vždycky jsem si myslela, že první láska časem vybledne. Že život, se svou každodenností a starostmi, ji nakonec přikryje a smaže. Ale to není pravda. Jsou lásky, které zůstávají v srdci navždy – jako rána, která se nikdy nezahojí.

Bylo mi sedmnáct, když jsem poznala Petra. Bydlel o ulici dál, vysoký, hubený, vždycky s knihou nebo sešitem pod paží. Měl tak teplé oči, že když se na mě podíval, cítila jsem se jako jediný člověk na světě. Dokázali jsme spolu sedět celé hodiny beze slov – a to ticho bylo cennější než jakýkoliv rozhovor.

Večer jsme se procházeli podél Vltavy, snili o budoucnosti. On chtěl být inženýrem a postavit nám malý domek se zahradou plnou jabloní. Já se smála a říkala, že si otevřu pekárnu, aby byl každé ráno mým prvním zákazníkem pro čerstvý chléb. Věřili jsme, že stačí chtít – a všechno se splní.

Jenže rodiče měli jiné plány. Moje matka opakovala: „Je chudý, nemá budoucnost, zničí ti život.“ A já byla příliš mladá, příliš závislá. Krátce nato jeho otec dostal práci v Brně a celá rodina se odstěhovala. Loučili jsme se na nádraží, v slzách. Šeptal mi: „Budu ti psát, čekej na mě.“ Slibovala jsem, aniž bych tušila, že je to náš poslední okamžik.

Ze začátku dopisy opravdu chodily. Psával mi o studiích, o malém pronajatém pokoji, o tom, jak si nás představuje spolu. Odpovídala jsem mu se sevřeným srdcem. Ale pak – ticho. Mé dopisy se k němu nedostávaly. Pravda vyšla najevo: moje matka je schovávala nebo trhala přímo přede mnou. „To jsou hlouposti, musíš myslet na budoucnost,“ opakovala. Plakala jsem po nocích, ale neměla jsem sílu se vzepřít. A tak se naše cesty rozdělily.

Roky plynuly. Vdala jsem se za „vhodného“ muže, měla děti, práci. Žila jsem obyčejný život – s malými radostmi i velkými starostmi. Ale někdy se mi zdál Petrův obličej, mladý, usměvavý. Budila jsem se s těžkostí v hrudi a říkala si: „To už je pryč.“

Až po smrti matky, když jsem uklízela její věci, našla jsem krabici. Uvnitř byly desítky zažloutlých obálek – všechny s jeho rukopisem. Dopisy, které jsem nikdy nečetla. Ruce se mi třásly, když jsem je otevírala jeden po druhém.

„Má lásko, vím, že tvoje máma je proti, ale já se nevzdám. Udělám pro nás všechno.“
„Našel jsem práci. Pronajal jsem si malý pokoj. Představuju si nás tady spolu.“
„Nepíšeš, ale já pořád věřím. Jestli se už nikdy neuvidíme, věz, že jsem miloval jen tebe.“

Slzy tekly bez konce. Seděla jsem na podlaze a plakala jako dívka. Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce. On věřil a čekal – a já celou dobu žila v přesvědčení, že zapomněl.

Začala jsem ho hledat. Dozvěděla jsem se, že už tu není. Zemřel před pár lety. Nikdy se neoženil, neměl rodinu. Sousedé vyprávěli, že často sedával na lavičce před domem s knihou v ruce a říkal: „Jednou jsem potkal lásku svého života. A to mi stačilo.“

Ta slova mě zlomila. Miloval mě až do konce. A já? Já jsem žila, ale nikdy jsem na něj nezapomněla.

Někdy chodím k řece, na to samé místo, kde jsme se procházeli jako mladí. Zavírám oči a slyším jeho hlas. A znovu se cítím jako ta sedmnáctiletá dívka, která neměla odvahu jít za svým srdcem. Teď už vím: pravá láska neumírá. Zůstává v nás navždy, jako rána, která se nikdy nezahojí.

A ptám se… a vy? Měli jste někdy lásku, kterou vám život vzal, ale na kterou jste nikdy nedokázali zapomenout?