Už nejsem syn…

— Toto číslo již není dostupné…

Tomáš poslouchal krátké, chladné sdělení a nemohl uvěřit, že všechno je skutečně pravda. Poprvé za dva roky volal své matce. Tehdy ho jeho žena postavila před volbu: ona nebo matka. A on si vybral svou ženu.

Teď bylo matčino číslo nedostupné.

Seděl na lavičce v městském parku a svíral v rukou dopis. Obálka byla podepsána úhledným, známým písmem: «Tomášovi.». Sestra mu ho předala prostřednictvím kurýra se vzkazem: «Matka zemřela 12. června. Požádala, abych ti předala tento dopis. Nevolej mi. Zradil jsi nás.»

Dopis byl neotevřený. Tomáš dlouho nevěděl, zda jej má otevřít. Zavřel oči a vzpomněl si na den, kdy to všechno začalo. Tehdy šel na oběd — chtěl si dát kebab, nakoukl do nákupního centra a najednou ji uviděl. Ženu v hnědé větrovce, s tmavými vlasy a chůzí, kterou si pamatoval z dětství. Na vteřinu mu připadalo, že je to jeho matka. Tehdy ji nedohnal a o pár minut později dostal balíček. Uvnitř byl tento dopis.

Otevřel obálku. Maminčiny řádky byly rovné, bez škrtů:

«Milý Tomáši, jestliže čteš tento dopis, znamená to, že už tu nejsem. Mám rakovinu. Dnes jsem pocítila náhlý příliv sil a rozhodla se napsat. Říká se, že je to znamení konce. Neobviňuj se. Stokrát jsem s tebou chtěla mluvit po telefonu, ale hrdost mi to nedovolila. Oba jsme se stali oběťmi tohoto pocitu. Nemohla jsem vycházet s tvou ženou — a to je moje vina. Ale ani ona není jednoduchý člověk. Odpusť mi za chyby. Vychovávala jsem vás sama, jak jsem mohla. Asi jsem byla špatná matka, když jsi se tak snadno obrátil zády. Ale přesto jsi pro mě stále — milovaný syn.»

Tomáš neudržel slzy.

Vzpomněl si, jak ho matka kdysi chránila před všemi. Když mu ve škole ubližovali, byla jako zeď. Když onemocněl, seděla u jeho lůžka noci. Když poprvé neprošel zkouškou — prostě ho objala.

Tehdy jí nezavolal. Čekal, že zavolá sama. A pak — ho zahnal pocit studu, pak — strach. A teď — je pozdě.

Znovu vytočil to číslo. Stejný hlas automatu. «Toto číslo již není dostupné.»

Jel domů. Dveře otevřela jeho žena, Laura.

— Co se stalo? Jsi doma brzy.

— Maminka zemřela, — řekl, aniž by si sundal bundu.

— Kdy?

— Před třemi měsíci.

— A nikdo ti nedal vědět?!

— Sestra nechtěla.

— No to je ale rodinka… — začala Laura, ale on ji náhle přerušil:

— Neopovažuj se! Nemluv o nich špatně. Už nikdy.

Rozhodli se jet k sestře. Ta žila v jiném městě. Tomáš řídil auto a nereagoval na Lauřina slova. Byl na všechny naštvaný — ale nejvíc na sebe.

Sestra otevřela dveře s chladným výrazem:

— Tak jsi tu. Co chceš? Omluvu? Je příliš pozdě.

— Proč jsi mi to neřekla? Měl jsem to vědět!

— A ty jsi volal? Psal? Ne! Vybral sis, — a odešel. Zablokoval sis nás. Křičel, že už nejsi syn. Pamatuješ?

Laura se pokusila zasáhnout, ale sestra se rozohnila:

— Tobě je lépe mlčet! Tys to zkazila! Ani jednou ses nepokusila stát se součástí naší rodiny!

Tomáš se pokusil zastavit hádku, ale bylo pozdě. Sestra je vyhodila a odmítla o nich dál slyšet.

V autě Laura bručela:

— Nezastal ses mě. Ponížili mě a ty ses nezastal!

Tomáš se díval z okna.

— Jsem unavený. Bolí to. A na tom, co se stalo, máš svůj podíl viny.

Ona zmlkla. Dál už nemluvili.

Tomáš nespal doma. Kde byl, Laura nevěděla. Téměř nezvedal telefon, přicházel jen kvůli synovi. Jeho duše byla rozervaná na kusy.

Občas matku viděl na ulici — její siluetu, chůzi, barvu vlasů. Srdce mu usedlo. Otočil se… a pochopil: to není ona. Už nikdy ne ona.

Pořád vytáčel její číslo. Poslouchal automatický hlas.

A říkal:

— Mami, prosím… odpověz…