Už nejsem bankomat: jak jsem přestal zachraňovat své dospělé děti

Nejsem chudý člověk.

Ne bohatý, ale za svůj život jsem dokázal něco naspořit: vlastní dům, chalupu, auto, úspory na horší časy. S Marií — mou ženou — jsme vždy byli rodiče, kteří dětem dávají to nejlepší, i když nám samotným zůstává jen chleba s máslem. Jenže časem jsem pochopil: nedostaví se vždy vděčnost.

Někdy — jen zvyk.

Máme tři děti: Toma, Sofii a Alexe. Všichni už jsou dospělí. Nejstaršímu je skoro čtyřicet.

A všichni tři, kupodivu, jsou neustále „ve složité situaci“.

Jako první ke mně začal chodit Tom. Mladý, ambiciózní, ale s věčným problémem „práce — není ta pravá, šéf — idiot, zákazníci — nevděční“.
Pomohl jsem mu koupit první auto, dal mu na zálohu na byt, pak — ještě na rekonstrukci. Pak — na léčbu jeho ženy. A nakonec — na „dočasné přečkání“.

Půjčil jsem. Protože jsem otec. Protože miluji. Protože jak odmítnout?

Sophie — naše princezna. Vždy byla křehká, umělecká. Její manželství se rozpadala, práce dlouho nevydržela. Volala mi v slzách:

— Tati, nemám na nájem…

— Tati, mám zpoždění se splátkami…

— Tatínku, ty mě přece neopustíš?..

Neopouštěl jsem ji.

Alex — nejmladší. Měl pocit, že mu svět něco dluží. Nechtěl pracovat „pro někoho jiného“, snil o podnikání. Investoval jsem. On zbankrotoval. Investoval jsem znovu. A znovu. Pak do půjček. A nakonec — už jen převody, aby „třeba nějak žil“.

Když Maria zemřela, zůstal jsem sám. Přišli na pohřeb.

A za týden opět začaly telefonáty. Sophie:

— Tati, vím, že ti je těžko… ale potřebuji peníze na právníka.

Tom:

— Tati, teď jsi sám, máš menší výdaje.

Alex:

— Tati, kdyby mamka žila, ona by pomohla.

Převáděl jsem. Ne proto, že jsem chtěl. Ale proto, že mě děsilo zůstat úplně sám. Alespoň nějaké hovory. Někdo, kdo potřebuje. Alespoň nějaké „děkuji“. I když, abych byl upřímný, už to skoro nikdo neříkal.

Můj účet se začal rychle ztenčovat. Začal jsem počítat nákupy. Snížil jsem počet cest. Odepřel jsem si novou bundu — „a proč, stará je ještě celá“.

Zpozoroval jsem, že se už dlouho nikdo z dětí nezajímá o mé zdraví. Neptá se, jak spím. Nezve mě na návštěvu. Jen zprávy:

„Tati, nepomůžeš ještě jednou?..“

„Tati, vše ti pak vrátím“ (nikdy nevrátil).

„Tati, jsi náš silný vůdce“.

Jednoho večera jsem seděl v kuchyni, pil čaj a najednou si uvědomil, že… jsem unavený.

Ne fyzicky.

Ne věkem.

Ale tím, že jsem — bankomat s hlasem.

Téhož večera jsem napsal tři krátké dopisy. Jeden — Tomovi, jeden — Sofii, jeden — Alexovi.

„Miluji vás. Dal jsem vám všechno, co jsem mohl. Nastal čas žít vlastními silami. Už žádné eura, žádné výmluvy. Máte sílu — věřím v to. Ale moje role skončila. Nyní jsem — pouze táta, nikoliv sponzor. Doufám, že jednou budete chtít zavolat jen tak.“

Nečekal jsem odpověď. Ale přesto přišla.

Tom nenapsal.

Sophie poslala jediné rozčilené zprávy:

„No, díky. Nakonec ses rozhodl všechny zradit.“

Alex zavolal. A mlčel. Dlouho. A pak řekl:

— Promiň. Máš pravdu. Ani si nepamatuji, kdy jsem se naposledy ptal, jak se máš sám.

Uplynulo už skoro půl roku.

Znovu jím, co chci. Koupil jsem si novou bundu. Přihlásil jsem se do skupiny pro důchodce, kde se učí malovat.

Poprvé se nestydím za to, že žijipro sebe.

A jednoho dne na narozeniny přišel Alex. Bez žádostí, bez nároků.

Jen mi přinesl kousek dortu a řekl:

— Rozhodl jsem se zkusit najít normální práci. Chci, abys na mě byl pyšný. Ne proto, že jsi mi něco dal. Ale proto, že jsem to zvládl sám.

A já plakal. Poprvé po dlouhé době — ne z únavy. Ale z pýchy.