Uplynuly dva roky od chvíle, kdy odešla moje manželka — včera mi syn řekl, že ji viděl ve škole. Dnes jsem pro něj jel… a to, co jsem uviděl, změnilo vše…

Už jsou to dva roky, co moje žena zemřela. Dva roky, kdy v domě zhaslo světlo.

Snažil jsem se žít kvůli synovi — je mu pouhých osm. Příliš malý, aby doopravdy pochopil, co znamená ztráta. Žijeme tiše, jen my dva. Pracuji, vyzvedávám ho ze školy, připravuji večeři, čtu pohádky před spaním.
Je to život postavený na tichu. Na tom, co zbylo po zármutku.

Ale včera to ticho zaniklo.

Když jsem se vrátil domů, syn seděl u kuchyňského stolu, bledý a třesoucí se.
– Tati, – zašeptal. – Dneska jsem viděl maminku.

Chtěl jsem se smát, myslel jsem, že je to sen nebo vzpomínka. Ale on se díval přímo, nemrkal.
– Stála u školní brány. Zamávala mi a řekla: «Už se mnou nechoď». A pak šla na parkoviště a zmizela.

Šálek mi vyklouzl z rukou. Káva se rozlila po podlaze.
Chtěl jsem říct, že se mu to jen zdálo, ale v jeho hlase bylo něco… co mi zrodilo chlad po zádech.

Následujícího dne jsem se rozhodl jet pro něj dřív.

Dorazil jsem ke škole hodinu před skončením hodin. Seděl jsem v autě, srdce mi bušilo.
Když děti začaly vycházet, podíval jsem se na rodiče — jeden obličej za druhým. A najednou jsem ji uviděl.

Žena. Stejná postava, stejná barva vlasů, stejná černá bunda, kterou kdysi nosila moje žena.
Stála u plotu a dívala se přímo na mého syna. Pak se trochu usmála a zamávala mu.

Vyskočil jsem z auta:
– Stůj! Nechoď k ní! – zakřičel jsem.

Žena se otočila. Na vteřinu jsem byl jistý — to je ona. Ale pak začala utíkat, naskočila do stříbrného terénního vozu a zmizela.
Stihl jsem si zapamatovat číslo.

V noci jsem nemohl usnout. Ta čísla se mi honila hlavou. Spojil jsem se s kamarádem, který pracuje na dopravním úřadu.
Když mi poslal jméno majitele, ztuhla mi krev v žilách.
Příjmení odpovídalo… dívčímu jménu mé ženy.

O synovi jsem nic neřekl. Už tak toho zažil příliš. Ale já sám jsem nemohl najít klid.
Zavolal jsem staré kamarádce-novinářce a řekl jí vše.
– Myslíš, že se někdo vydává za ni? – zeptala se.
– Nevím. Ale ta žena ví, kde můj syn chodí do školy.

Po dvou dnech kamarádka našla adresu auta — malý dům dvě hodiny od nás. Jel jsem tam.
Na poštovní schránce — iniciály odpovídající jménu mé ženy.
V okně jsem uviděl rámeček s fotografií mého syna — vedle ní. Snímek, který nikdy neexistoval.

Zavolal jsem policii. Detektiv zpočátku váhal, ale přesto případ otevřel.
Když prozkoumali staré dokumenty, zjistili, že tělo mé ženy po nehodě identifikovali pouze podle zubů.
– Chcete říct, že může být naživu? – zašeptal jsem.
– Nepravděpodobné, – odpověděl detektiv. – Ale pokud v identifikaci došlo k záměně, je to možné.

Když se vyšetřování rozjelo, začaly se dít podivné věci.
Telefony z neznámých čísel. Synovy kresby, kde žena stojí u jezera a dívá se na nás.
Pak jsem našel pod dveřmi vzkaz:
«Je mu bez tebe lépe».

Tehdy jsem pochopil — někdo nás sleduje.

O týden později detektiv zavolal:
– Našli jsme ji. Skutečné jméno je jiné. Bývalá zdravotní sestra z nemocnice, kde po nehodě identifikovali tělo vaší ženy.

Položil přede mě fotografii.
Podobnost byla děsivá — jako kopie.
Ukázalo se, že žena přežila násilí, chtěla zmizet. A katastrofa jí nabídla šanci. Změnila dokumenty a obličej, přebrala si cizí život.

– Proč sledovala mého syna? – zeptal jsem se.
– Protože v její choré paměti je to stále její dítě.

Teď je pod dohledem lékařů.

Vrátil jsem se domů. Syn kreslil u stolu.
– Tati, – tiše řekl, – ta žena, co vypadá jako maminka… řekla, že je jí to líto.

Objal jsem ho.
– Vím, synu. Všechno už je za námi.

Ale hluboko uvnitř jsem věděl — není to úplně pravda.
Někde tam žila žena, která mi ukradla tvář ženy.
A jednoho dne se syn zeptá, kdo byla.
A pak mu budu muset říct všechno.