Třikrát jsem se vdala a pokaždé jsem se snažila být dokonalou manželkou: teď se bojím, že zestárnu sama

Vždycky jsem věřila, že hlavní věcí v manželství je být dobrou manželkou. Starostlivou, trpělivou, ochotnou obětovat se pro rodinu. Ale tři manželství, tři pokusy vytvořit šťastný život, se proměnily v rozčarování. Teď se bojím, že stáří strávím v osamění.

První manžel odešel, oznámil, že ho všechno unavuje. Unavuje ho ze mě, z našich dětí, z mé péče. „Jsi nudná,“ řekl. „Jediné, co umíš, je vařit polévky.“ Tehdy jsem si myslela, že to je ženské štěstí — být dobrou hospodyní, manželkou, matkou. Nevěděla jsem, co mám dělat, aby muž neodešel. A zůstala jsem sama se dvěma dětmi.

Druhý manžel přišel, když jsem si už myslela, že všechno bude jinak. Poučila jsem se z chyb, snažila jsem se víc chápat, méně vyžadovat. Ale život se stal složitějším — peníze nestačily a museli jsme oba pracovat. A pak jsem onemocněla. Ne smrtelně, ale potřebovala jsem podporu. A tehdy jsem uviděla, jaký můj manžel skutečně je. Prostě odešel. Bez křiku, bez hádek — sbalil si věci a odešel k jiné. Nemocná manželka, tři děti — nač by mu to bylo?

Třetího manžela jsem, dá se říci, zachránila. Neměl nic, a já mu pomohla se prosadit, postavila ho na nohy, dávala jsem mu polovinu platu, tahala ho. Pro mě nic nedělal, ale myslela jsem si, že tak to má být: muž je hlavou rodiny, i když ho musím živit. Ale nedávno mi najednou řekl: „Nechala ses zanedbat. Jsi stará, neupravená.“

Je o pouhé tři roky mladší než já, ale sebe považuje za mladého a perspektivního, zatímco mě za téměř trosku. Řekl to člověk, kterého jsem léta živila! Naštvala jsem se, přestala mu dávat peníze, a on mě okamžitě nazval lakomou, připomněl všechny mé „nedostatky“.

A teď jsem na rozcestí. Tolik let jsem ho táhla, tolik jsem investovala, a teď si uvědomuji, že tak žít dál nelze. Ale kdo mě teď bude chtít? Vždyť staré ženy nikdo nemiluje… Nebo se mýlím?