Tři dopisy…
Za oknem tiše pršelo. Větve jeřábu se pod deštěm třásly, a v malém domku na okraji Brna seděl starší muž — Josef.
Na stěnách visely staré fotografie, u kterých se zastavoval pohledem, jako by se snažil vrátit čas.
Někdy setřel slzu, jindy se jen tiše díval do prázdna.
Před sebou měl čistý sešit a novou propisku.
Dnes se odhodlal napsat ty tři dopisy. Dopisy, které ho tížily v srdci po celý život.
„Martino,
píše ti tvůj bývalý manžel Josef. Vím, že sis to nezasloužila. A vím, že možná tenhle dopis ani nedočteš. Ale musíš vědět, že lituji.
Je to už téměř čtyřicet let, co jsem tě opustil i s malým Petrem.
Posílal jsem peníze, ale chyběla vám láska. Chyběla vám moje přítomnost.
Zradil jsem tě, i našeho syna…“
Josef zavřel oči. Před očima se mu objevila Martina, jak seděla na posteli, se slzami v očích.
Malý Petr, tehdy pětiletý, mu tehdy řekl jen:
— Postarám se o maminku. Ale vrať se. Prosím…
Druhý dopis byl pro Evu.
Seznámili se v nemocnici. Oba šli na lékařskou prohlídku kvůli řidičáku.
Eva byla veselá, upřímná a laskavá. Po pár měsících byla svatba.
Narodil se jim syn David, chytrý a usměvavý chlapeček.
Josef ho učil číst, vozil na kole, hrál s ním pexeso.
Eva o něm mluvila jako o muži svého života.
„Josef je nejlepší táta na světě,“ říkávala.
Ale osud byl krutý. Jedna z Eviných kamarádek se rozhodla, že jí Josefa přebere.
Pomlouvala Evu, šeptala Josefovi, že ho už nemiluje, že se příliš věnuje sousedovi…
A Josef jí uvěřil. Nejdřív zlehka, pak zcela.
Zamiloval se do cizí ženy a zapomněl na to, co měl doma.
Když ho Eva přistihla… neplakala. Odešla.
A s ní i David. Její matka zakázala Josefovi vídat chlapce.
Poslední, co viděl, bylo malé dítě, jak mačká tvářičku na sklo okna a brečí.
Třetí dopis — pro Lenku.
Skoro ji srazil autem, když nepozorně přecházela.
Místo nadávek jí nabídl, že ji odveze.
Tak začal jejich příběh.
Lenka byla mladší, učila hudbu, měla něžné srdce a smála se celou duší.
Vzali se a narodilo se jim dítě — Tomáš.
Lenka říkala, že teď má dva „Josefíky“ a že je nejšťastnější žena na světě.
Když Tomáš začal chodit na karate, Josef poznal Ivetu — matku jiného chlapce.
Byla silná, rozhodná, ředitelka místní továrny.
Dala mu práci, pak si ho pomalu přitáhla k sobě.
Až jednoho dne přišla k nim domů a řekla Lence, že si bere jejího muže.
Ale za týden se vrátila.
Tomáš rozbil jejímu synovi nos. Řekl, že nikomu nevezme tátu.
Iveta zuřila. Nazvala Tomáše divochem, Lenu hloupou a Josefa slabochem.
Josef vzal tašku a vrátil se domů.
Ale Lenka už tam nebyla.
Zůstaly jen klíče a vzkaz:
„Neuměla jsem být tvou ženou. Ale Tomovi budu o tobě vyprávět jen to dobré. Byl jsi jeho táta. Ale já ti odpustit nedokážu.“
V noci Josef dopsal poslední dopis.
Ráno je odevzdal pošťačce a posadil se na lavičku.
Přemýšlel, jak jeho život mohl vypadat, kdyby se zachoval jinak.
Měl tři šance. Tři ženy, tři syny.
A všechny ztratil. Sám svou vinou.
O měsíc později, v den svých sedmdesátin, ho probudil zvuk auta a kroky ke dveřím.
Vyšel ven.
Před ním stál muž s hlubokýma očima.
— Tomáši? — zašeptal.
— Ano, tati.
Přečetl jsem tvůj dopis. Máma zemřela před rokem.
Ale předtím ti odpustila. A naučila mě tě milovat, i když jsi byl daleko.
Říkala, že tě měla opravdu ráda. A že o tobě nikdy neřekla nic zlého.
Josef objal syna tak silně, jako by chtěl dohnat všechny ztracené roky.
A v ten moment si pomyslel:
Možná ještě není úplně pozdě.
A vítr si pohrával s větvemi jeřábu…
jako by šeptal:
Odpustit neznamená zapomenout. Znamená dát šanci srdci znovu cítit.
