Tolik let jsem žila pro manžela. Jednoho dne mi však vysvětlil, že bez něj nejsem nic a nic nezvládnu, a těmito slovy všechno zničil…

Trvalo mi osm let manželství, než jsem se konečně zbavila pout, kterými mě od dětství obklopovaly ženy mé rodiny. Obraz dokonalé manželky, která stíhá vše: kariéru, děti, zářící domácnost, výtečné večeře a věčně spokojeného manžela v čerstvě vyžehlené košili. Manžel to považoval za samozřejmost, úplně se uvolnil a já byla jen vyčerpaná.

Před očima jsem měla příklady tří generací žen. Všechny se rozpouštěly v rodinných starostech, úplně zapomínaly na sebe. Moje matka kombinovala práci ve školním zařízení s vedením domácnosti — obědy a večeře se na stole objevovaly jako zázrakem, protože měla pohodlný rozvrh. To, že pak pozdě do noci kontrolovala sešity — o tom se raději nemluvilo.

Otec dodnes nemá ponětí, ve které zásuvce má prádlo. Matka o něj pečuje jako v hotelu: přinese mu domácí obuv, prostře stůl, přinese všechno připravené. Nikdy jsem ho neviděla s hadrem nebo koštětem v ruce. Pro spravedlnost dodám, že se neválel — práce mu brala hodně sil, vracel se pozdě, ale jeho plat umožňoval zajistit dcery bydlením. Matka nemusela vůbec pracovat, ale pokládala za důležité přispívat do rodinného rozpočtu.

Tak ji vychovala babička a matka zase předala tyhle hodnoty nám. Starší sestra se vdala o pět let dřív než já a přesně zkopírovala matčin model. I profesi si vybrala pedagogickou. Porodila děti a proměnila svůj život v maraton domácnosti. Když jsem k ní přišla, domácnost běžela jako hodinky.

Po svatbě jsem také snila o takovém ideálu. Chtěla jsem všechno dělat sama. Manžel se sice zdržel v práci dlouho, ale nevydělával tolik peněz jako můj otec nebo švagr. Neustále jsem ho povzbuzovala, přesvědčovala, že s časem se určitě posune po kariérním žebříčku, jelikož má všechny schopnosti.

Manžel se ani nesnažil zapojit do domácích prací. Před svatbou bydlel s rodiči a tchyně ochraňovala syna od “ženských povinností” — tak se u nich v rodině nazývala veškerá práce v domácnosti. Muži vykonávali roli mistrů všeho druhu a stěhováků. Ale můj manžel měl zdravotní problémy, takže těžké práce také odpadly, zůstaly pouze opravářské činnosti. Jenže za všechny ty roky jsme provedli jednu opravu, navíc jsme si najali brigádu.

Dávala jsem do všeho sto procent, snažila jsem se ve všem dokonalost. Ale síly docházely, prostě jsem se unavila. Před dvěma lety se narodil druhý dítě. Těhotenství a porod probíhaly těžce, sotva jsem se pohybovala, a manžel místo podpory začal vyjadřovat nespokojenost s chladnou večeří, nečistými košilemi a dalšími maličkostmi, na které mi fyzicky nestačily síly.

Přes stav jsem stále táhla, matka a tchyně jednotně opakovaly, že se nic zvláštního neděje, že to jsou normální ženské povinnosti. A já, jako zhypnotizovaná, tomu věřila, ačkoli jsem cítila, jak se břemeno stává nesnesitelným.

Všechno se zhroutilo jednoho dne, když se sedmiletý syn odmítl uklidit věci, prohlásil, že to je “ženská záležitost” a že maminka vše uklidí sama. Opakoval otcova slova, který mu to tak řekl. Jiný den bych se asi zasmála a sama to uklidila, ale ten moment mě přemohla vlna zlosti — na sebe, na svět, na tu bezmocnost a slepou uličku. Byla to opravdová hysterie, kterou jsem překonala až po hodině.

Večer jsem se rozhodla promluvit s manželem. Do jeho příchodu jsem se uklidnila a srovnala myšlenky. Chtěla jsem vysvětlit, že je mi těžko, že to nezvládám a potřebuji podporu. Ale byl to jako hovor se zdí.

— Co nezvládáš? Děti? Úklid? Vaření? Kdo to má dělat? Já tě zajišťuji, dokud jsi na mateřské, a ty chceš, abych dělal tvou práci. A co budeš dělat ty, ležet na gauči?

Zranilo mě, že neslyšel to hlavní. Nepožadovala jsem, aby vzal na sebe všechny domácí povinnosti. Jenom pomoci — dojít do obchodu, večer pohlídat děti, abych se mohla v klidu osprchovat, nerozhazovat věci, jednou týdně pomoci s úklidem. Starší syn roste a kopíruje otce, zatímco otec projevuje úplnou lhostejnost k domácnosti.

Pohádali jsme se a na konci pronesl: že on beze mě přežije, ale já bez něj — ne. Nuž, uvidíme. Od toho dne jsem se rozhodla najít si vedlejší zaměstnání. Dříve jsem dávala soukromé lekce, nyní přišel čas se k tomu vrátit.

V bytě začala studená válka. Přestala jsem běhat za manželem, připravovat mu, prát, žehlit — když může žít beze mě. Připravovala jsem jídlo pro sebe a děti, prala a žehlila jen nám. S prací to bylo složité — matka a sestra kategoricky odmítly pohlídat mladšího, tvrdily, že si sama ničím manželství.

— Jaká hloupost — nekrmit vlastního manžela! Řekl ti to správně, nechápu, na co ses urazila — on přece pracuje a ty ještě čekáš, že doma něco udělá?

— Já pracovala a vedla domácnost, a nic, přežila jsem.

— Milá, jsi žena, vzchop se, to je tvůj úděl.

Úděl… Jako bych nebyla člověk, ale zařízení pro usnadnění života manželovi. Ale pro matku tahle slova zněla naprosto přirozeně, bez stínu urážky. Rozhodně odmítla pomoc, poradila se smířit s manželem a přestat se bouřit. Sestra byla téhož názoru a k tchyni jsem ani nešla, věděla jsem, že se manžel už stihl postěžovat, a ona je proti mně.

Pomohla mi přítelkyně, se kterou jsme společně pracovali ve škole. Souhlasila, že bude hlídat mladšího, zatímco dávám lekce. Děti nemá, a proto se mým ráda věnuje. Starší už může zůstat doma sám.

Tak žijeme už dva měsíce. Nemám v úmyslu se vracet k předchozímu řádu. Neřeknu, že je to snadné, ne. Ale teď buď změním situaci ve svůj prospěch, i když přes rozvod, nebo po zbytek života zůstanu pro manžela a děti obyčejnou služkou plnící “ženskou práci”. Staršího syna jsem už začala převychovávat, mladšího vychovám tak, aby nikdy nenazval nějakou práci “ženskou”. Doufám, že manžel se konečně zamyslí.

A vy byste dokázali takto radikálně změnit svůj život, riskovat manželstvím a odsouzením blízkých? Nebo si myslíte, že jednám sobecky a niču rodinu kvůli domácím povinnostem?