Tento kocour přichází každý den do obchodu s lístkem místo peněz, aby si koupil rybu

Ráno, když první zákazníci spěchají za čerstvým chlebem a mlékem, zatímco prodavači pobíhají mezi pulty, pečlivě rozkládají zboží, v malém městě na jihu si už každý zvykl na zvláštního hosta. Každý den, přesně v půl deváté, se ohromný pruhovaný kocour jménem Oskar vypraví zeza rohu směrem k rybímu pultu. V tlamě nese malý zelený lístek, jako by to byla opravdová bankovka, a s hrdým výrazem jej položí před pult. Obchod patří Lukovi, dobrosrdečnému muži středního věku, který tu má obchod s potravinami, včetně rybího oddělení, obzvláště oblíbeného mezi místními obyvateli.

Luka si nejdřív ani nevšiml, jak Oskar „platí“ za rybu. Jednoho dne kocour prostě přiběhl k dveřím, hlasitě zamňoukal a položil něco k nohám prodavače. Ukázalo se, že to byl obyčejný list utržený z keře u cesty. „Jseš srandovní“, usmál se Luka a s mávnutím ruky hodil kocourovi malý kousek makrely. Následující den se příběh opakoval: proužkovaný návštěvník přinesl tentokrát větší list – bylo vidět, že se snažil, vybral ten nejrovnější a nejzelenější. Lukův zájem o toto chování rostl a stálí zákazníci to sledovali s úsměvem a nadšením.

„Vidíš, Emmo, on je zase s lístkem!“, řekla jednoho dne starší paní, ukazujíc na Oskara své vnučce. Od té doby přitahoval kocour pozornost celé čtvrti: někteří přicházeli speciálně, aby viděli, jak „kupuje“ rybu předáním Lukovi „platební prostředek“. Jiným se to zdálo jako obyčejný trik, jako by byl kocour speciálně vycvičen. Ale pokaždé, když ho sledovali, všichni chápali, že Oskar tento rituál provádí upřímně, jako kdyby se opravdu vypořádával.

Jen málokdo znal příběh Oskara. Kolovaly zvěsti, že byl kdysi domácím mazlíčkem osamělé stařenky, která se odstěhovala k dětem do jiné země. Po jejím odjezdu kocour zůstal na ulici, ale nezanechal svá oblíbená místa. Postupně si zvykl sehnat si potravu poblíž, někdy se posilnil tím, co vyhodili za obchodem. Ale v určitém okamžiku, asi zcela náhodou, přinesl Lukovi list. Prodavač, unavený z ruchu toho dne, se usmál a odměnil pruhovaného hosta kouskem sleďa. A tak vzniklo neobvyklé přátelství.

Jendou přítelkyně Luki, Anna, navrhla vzít si kocoura k sobě, protože Oskar byl úžasný, přítulný a očividně postrádal domov. Avšak sám Oskar měl úplně jiný názor: zvykl si na svobodu, rád se toulal, jak chtěl, a objevoval se u dveří obchodu přesně podle rozvrhu, jako by to byl vážný zákazník.

Uběhly týdny. Oskar stále přinášel listy. Někdy byly maličké, sotva nápadné, jindy naopak – celé větvičky, jako by se snažil „zaplatit“ víc. Místní obyvatelé začali ironicky říkat, že Luka bude brzy „nejbohatší ze všech“ v okolí, protože jeho obchod je doslova pokryt „zelenou měnou“. Ale prodavač, k nelibosti některých, nevyhazoval listy přinesené kocourem, nýbrž je ukládal do velké krabice u vchodu. „Proč to potřebuješ?“, ptali se zvědavci. Luka jen pokrčil rameny: „Nemohu přece vyhodit to, co kocour považuje za opravdovou platbu.“

Jednou došlo ke silnému lijáku. Silnice byly zaplaveny a obchod otevřeli se zpožděním. Do poledne se bouře uklidnila, ale ulice zely prázdnotou. V tu chvíli se za výlohou obchodu objevil pruhovaný siluet – Oskar, promočený na kost, s mokrou větvičkou a zbytky listů v tlamě. Vypadal nešťastně a třásl se zimou, ale nevzdal se svého „nákupu“. Když ho Luka spatřil, okamžitě vyšel ven, vzal kocoura do náruče a přinesl ho dovnitř. Od té doby měl Oskar stálý koutek v teplém skladišti, kde mu připravili měkkou podložku. Mohl přicházet a odcházet, když se mu zachtělo, ale nyní měl jistotu, že u Luky najde nejen rybu, ale i útočiště před nepřízní počasí.

Postupně si kocour našel celou rodinu fanoušků: někteří mu zanechávali speciální dobroty a děti přinášely hračky. Ale nejdůležitější pro Oskara zůstal rituál výměny: stále dál přinášel prodavači zelené „bankovky“ – někdy sebral listy z keřů u oken obchodu, někdy je odtamtud odnesl odjinud. A pokaždé, když přijal list, Luka, aniž by ztratil úsměv, naplnil kocouří misku čerstvou rybou.

Tento na první pohled jednoduchý příběh obletěl celou čtvrť a stal se symbolem opravdové výměny dobra. Kocour platil listem nikoliv proto, že věřil v kouzelnou moc zelených větví. Chtěl tím říct: „Uznávám tvou laskavost a jsem připraven oplatit ji tím, co mám“. A Luka, na oplátku, přijímal tento zvláštní dar, dobře si uvědomoval, že skutečnou hodnotou zůstává samotné spojení mezi nimi.

Neuběhlo moc času a ve vsi si již nedokázali představit den bez pruhovaného zákazníka s listem v tlamě. Jednou večer, když zavíral obchod, se Luka podíval na uschlé listy ležící v krabici. Na chvíli mu připadalo, že v šeru jemně září. Možná to byla jen hra jeho fantazie, ale Luka věděl na jisto: někdy ten nejskromnější dar může naplnit život nevysvětlitelnou radostí. A vše díky kocourovi, který, aniž by měl lidskou řeč, denně připomínal všem kolem: na světě je místo nejen pro běžné zákony, ale i pro jednoduché zázraky vytvořené z laskavosti a porozumění.