Telefon, zapomenutý v parku, se stal začátkem příběhu, který obrátil cizí život naruby…

Marie vyrazila do práce dříve než obvykle. O víkendech po mládeži na dvoře vždy zůstávalo spousta odpadků, a tak přišla ani ne za úsvitu, aby všechno stihla. Pracovala jako uklízečka už mnoho let — ne z dobrého života, ale přestala si dávno stěžovat. Kdysi vše vypadalo jinak. Její svět byl úplně jiný, když byla maminkou malého chlapce, pro kterého žila a dýchala.

Syn se jí narodil pozdě, už po čtyřicítce. Dlouho se jí nedařilo uspořádat si osobní život, a pak se prostě rozhodla: jestliže to s muži nejde — bude syna vychovávat sama. A vychovávala. Něžne, opatrně, s nadějí na lepší budoucnost. Chlapec byl chytrý, krásný, jen jedno ho trápilo — čtvrť, ve které žili. Snil o tom, že se odsud dostane.

– Až vyrostu, stanu se opravdovým mužem! – říkal jí sebevědomě.
– Samozřejmě, že se staneš, synku. Dokážeš to, – odpovídala Marie.

Když mu bylo šestnáct, odjel blíž ke škole. Marie se těžko smiřovala s tím, že ho nechala odejít tak brzy, ale respektovala jeho volbu. Slíbil, že bude častěji jezdit — a zprvu opravdu přijížděl. Ale potom se objevil přítelkyně, a čas jako by se vytratil. Stále méně jezdil domů, i když Marie skrývala křivdu a snažila se ho nezatěžovat.

A pak se vrátil nečekaně… a hned řekl, že je smrtelně nemocný. Marie jako by ohluchla. Nerozuměla, proč s jejím chlapcem život takto zachází. Lékaři dali slabou naději — je možné vyzkoušet léčbu, ale v jiné klinice, drahé, skoro neúnosné.

Marie nepřemýšlela ani sekundu. Prodala byt. Skoro nespala, běhala po nemocnicích, držela se každé příležitosti. Ale jednoho dne v noci zazvonil telefon.
– Váš syn už není, – suše oznámil lékař.

Marie už nechtěla žít. Svět se stal prázdným, chladným, zbytečným.

Ale život ji přece jen táhl vpřed — aspoň nějak, aspoň setrvačností. Pokračovala v práci, vstávala ani ne za úsvitu, zametala, sbírala odpadky. To alespoň trochu otupilo bolest.

Toho rána byla opět na dvoře, když spatřila souseda, který, jako obvykle, venčil svého psa.
– Dobré ráno, – řekl vesele.
– Dobré, – odpověděla Marie.
– Vstal jsem brzy, rozhodl se projít se psem. A také si s vámi aspoň pár slov prohodit, – usmál se.

Už dlouho k ní projevoval pozornost, jemně, nenápadně. Marie se toho trochu styděla, ale bylo příjemné, že se alespoň někdo ptá, jak se má.

Když odešel, Marie se vrátila k práci. A tehdy si všimla na lavičce telefonu. Zvedla ho, rozhlédla se — nikdo nikde. Zapnula obrazovku, aby zjistila majitele, a hned uviděla fotografie. A ztuhla. Na snímcích byl její syn. Její chlapec. Živý. Usmívající se. Takový, jaký si ho pamatovala.

Marie se rozplakala přímo na místě.
– Synáčku… můj synáčku… – šeptala.

Najednou telefon zazvonil. Lekla se, ale přesto odpověděla.
– Haló? Ztratila jsem telefon… mohu si ho vyzvednout? – zeptal se ženský hlas.
Marie nadiktovala adresu.

Po nějaké době někdo zaklepal na dveře. Před ní stála mladá žena — Anna. Za ní stál chlapec. Marie se na něj podívala… a srdce jí kleslo do kalhot.

– Odkud jsou na telefonu fotky mého syna?.. – zeptala se sotva slyšitelně.
– Čího? – nerozuměla Anna.
Chlapec udělal krok vpřed.

Marie vyjekla a omdlela.

Když ji lékaři přivedli k vědomí a odešli, Anna vysvětlila:
– Chodili jsme spolu s vaším synem. Ale když jsem mu řekla, že čekám dítě… zmizel. Myslela jsem, že se prostě lekl.

Marie zakroutila hlavou:
– Ne, děvče. On onemocněl. Nechtěl být nikomu na obtíž, ani tobě. Už dlouho tady není…

Anna zbledla.
– Já… nevěděla jsem…

Potom zavolala chlapce:
– Martine, pojď sem.

Chlapec vešel.
– Ano, mami?
– Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že tě tvůj táta opustil? To nebyla pravda. On byl nemocný. Zemřel, když jsi ještě nebyl na světě. A tohle… je tvoje babička.

Marie se neubránila slzám.
– Pojď ke mně, synku… – zašeptala.

Chlapec nesměle přistoupil a objal ji. Jako by na něj celý život čekala.

Anna se usmála přes slzy:
– Možná byste k nám mohla chodit? Babičku určitě potřebujeme.

– Nepřestěhuji se, – řekla Marie jemně. – Ale budu blízko. Určitě.

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
Na prahu stál soused s velkou kyticí květin.
– To je pro vás. Možná… projdeme se?

Marie se poprvé po mnoha letech usmála.
Anna a Martin vykoukli z kuchyně:
– A vezmete nás s sebou?

Soused se zasmál:
– Jestli budete dobře chovat.

Po dvou měsících se Marie stala jeho ženou.
A tak v jejich domě vznikl smích, koláče, rozhovory, psí tlapky, které běhaly po chodbě, a kluk, který každý den nakoukl k ní:
– Babi, co bude dnes k večeři?

A jí se zdálo, že život se konečně vrátil tam, kde je jeho místo.