Tchyně nepřišla na narozeniny vnuka — a teprve později jsem pochopila proč
Připravovali jsme se na narozeniny našeho syna s předstihem. Pět let — to je přece vážný milník. Nafoukli jsme balónky, objednali dort s dinosaury, pozvali kamarády, vyzdobili celý dům. Napsala jsem všem příbuzným, kteří jsou pro Liama důležití, a samozřejmě jako první jeho babičce — mamince mého manžela. Vždycky říkala, že vnuk je její slunce na nebi.
Jenže v den oslavy nepřišla.
Nejdřív jsem si myslela — asi se opozdila. Pak jsem napadlo — že snad zapomněla. Nakonec jsem dospěla k myšlence, že se na něco urazila a teď trucuje. Nenapsala žádnou zprávu, nepřišlo ani přáníčko či vysvětlení. Pouze ticho. Byla jsem naštvaná. Můj syn čekal. Několikrát se mě ptal: „Přijde babička?“ Odpověděla jsem, že nejspíš ano. Ale oslava skončila — a babička se neobjevila.
Po oslavě jsem to už nevydržela a zavolala jí. Chladně. Přímo.
— Proč jste nepřišla?
Chvíli mlčela. Pak tichounce odpověděla:
— Nechtěla jsem kazit oslavu.
Ta slova mě zarazila. Co to znamená — „kazit“?
Hluboce se nadechla a začala mluvit. O tom, že pár dní před narozeninami skončila v nemocnici. Vysoký tlak, slabost, vyšetření. Nechtěla, aby ji Liam viděl v takovém stavu. Nechtěla, aby se oslava spojovala s obavami. Nechtěla být středem pozornosti — nemocná, unavená, s šedivou tváří.
— Koupila jsem dárek. Ráno jsem si ho prohlížela. A přesto jsem nemohla vyjít z domu. Promiň.
Najednou mě zaplavil pocit studu. Za tu zlost, kterou jsem v sobě nosila. Za to, že mě ani nenapadlo zeptat se, jestli je v pořádku. Byla jsem tak soustředěná na to, co „musí“, že jsem zapomněla, že i ona je člověk. Se svými obavami, vlastním tělem, se svou křehkostí.
Za pár dní přišla. S tím dárkem. S malou kyticí. S tichým úsměvem.
Liam ji objal tak silně, jako by ani na oslavě nechyběla. A já uvařila čaj a přemýšlela: někdy, abyste pochopili druhého, musíte přestat očekávat splnění scénáře — a prostě být nablízku, když je připraven přijít.
Protože láska — to není dochvilnost. Je to přítomnost. I když opožděná.
