Tchyně nechápe, proč s ní syn nechce komunikovat, a za všechno viní mě. Říká, jak moc se pro něj snažila, ale on to neocenil…

Když jsem poprvé potkala jeho maminku, působila na mě jako teplá, trochu panovačná žena s mazaným pohledem a zvykem hodnotit lidi od hlavy až k patě během prvních pěti sekund. Usmívala se, když jsme se seznamovaly, ale ten úsměv nedosahoval jejích očí. Tehdy mi bylo dvacet čtyři, byla jsem zamilovaná a byla připravena přivřít oči nad mnoha věcmi.

— Můj syn — moje hrdost, — řekla u večeře. — A teď doufám, že se mu staneš dobrou oporou.

Přikývla jsem a usmála se. Tehdy jsem ještě nevěděla, že pod slovem «opora» myslela: nesouhlasit, souhlasit, děkovat za každou «laskavost», kterou se rozhodne mi udělit.

Nejprve jen volala každý den. Pak začala chodit bez varování, rozmísťovala po naší kuchyni své «užitečné» dózy, přinášela potraviny a nahlas komentovala mé recepty:
— Co je to za polévku? V naší rodině jsme ji vždy připravovali jinak.

Snažila jsem se být zdvořilá. Říkala jsem si: «No, to je jen mamka. Prostě má takovou povahu». Přemlouvala jsem manžela, aby se s ní nehádal, i když si na mě neváhala utahovat při večeři. I když na naší svatbě plakala nikoliv štěstím, ale protože «ztrácí syna».

Jednou jsem slyšela, jak říká mé kamarádce na oslavě:
— No, mohl si vybrat nevěstu s lepším rodokmenem… Ale co se dá dělat, láska — je slepá.

Tehdy jsem kvůli ní poprvé plakala.

První dva roky jsem mlčela. Snášela jsem to. Manžel to, zdá se, neviděl — nebo předstíral. Ale když se nám narodila dcera, všechno se změnilo.

Manželova matka přišla do porodnice s taškami a hlasitými rozkazy. Výčítala mi, že jsem si vybrala «špatnou» plenu. Řekla, že jméno, které jsem dala dítěti, je zvláštní. A pak, doma, se pokusila vzít děťátko «na pár dní — abys odpočinula», a urazila se, když jsem odmítla.

Snažila jsem se promluvit. Klidně vysvětlit, že my s manželem potřebujeme svůj prostor. Že její rady zní jako příkazy. Že já — dospělá žena a matka, a je pro mě důležité cítit respekt. Ona však vzplála.
— To všechno’s ho navedla! Dřív mě poslouchal a teď je mu líp s tebou?

Neodpověděla jsem. Byla jsem unavená.

Manžel to všechno poslouchal v tichosti. A pak jedné noci, když se dcera probudila a já tiše seděla s ní v náručí, si sedl vedle a řekl:
— Promiň. Nevšiml jsem si, jak na tebe tlačí. Já prostě… zvykl jsem si. Vždycky taková byla. Ale teď jsem otec. Nechci, aby si naše dcera myslela, že láska — je kontrola.

Od té doby začal stanovovat hranice. Neodpovídal na hovory desetkrát denně. Žádal, aby předem oznámila návštěvy. Neomlouvá její sarkastické poznámky.

Tchyně to nechápala. Psala mi zprávy: «Ty jsi ho otočila proti mně». Říkala své sestře, že jsem mrcha, co jí vzala syna. Že se změnil od té doby, co se «oženil s touhle».

Ale neodpověděla jsem. Nesnažila jsem se ospravedlnit se. Nerušila jsem jejich spojení — jen jsem chránila sebe a svého muže před tím, co už nechtěl snášet.

Uběhly tři roky. Teď s námi skoro nekomunikuje. Občas píše přání k svátkům. Jednou přijela s dárkem pro vnučku, ale pořád mluvila jen o sobě — jak je osamělá, jak ji «zradili».

A víte, co je na tom nejsmutnější? Opravdu věřím, že svého syna miluje. Jen po svém — bolestně, panovačně. Její láska — to je klec, pozlacená, ale přece jen klec. A když se někdo pokusil otevřít dveře, začala kolem sebe metat obvinění, ale ne na sebe.

Teď říká můj manžel:
— Miluji mamku, ale nemusím pořád být příjemný. Vyrostl jsem.

Někdy mi ho je líto. Ztratil blízkost s matkou. Ale možná získal něco víc — respekt k sobě, svou rodinu a právo volit, koho si pustit do srdce.

Vy byste takové tchyni odpustili — nebo byste udělali ráz drasticky dříve?