Tchyně mě udeřila před manželem. A ráno jsem udělala něco, co vůbec nečekala
„Jak si se mnou můžeš takhle mluvit, drzounko!“ vykřikla Marie Novotná a zlostně stáhla obočí.
Její ruka vystřelila tak rychle, že Lucie nestihla ani uhnout.
Rána se rozlehla kuchyní a prořízla ticho.
Lžička spadla na dlažbu a Lucii srdce sevřel vztek a bolest.
Marie svou snachu nikdy nepřijala.
„Moc tichá, moc chytrá, není naše,“ opakovala.
Když Martin přišel o práci a mladý pár se musel nastěhovat k ní do Brna, společné bydlení pod jednou střechou se stalo k nevydržení.
Lucie mlčela a snášela to v naději, že se jí manžel konečně zastane.
Jenže dny plynuly a Martin se čím dál častěji smál matčiným poznámkám.
Ten večer vše prasklo.
Martin si polil nové kalhoty polévkou.
Unavená Lucie si jen povzdechla:
„Tak si to prosím uklidíš sám.“
Marie vyskočila jako rozzuřená šelma a vlepila jí facku.
„Ještě jednou takhle promluvíš na mého syna!“ zaječela.
Martin se uchechtl:
„Mami, podívej na ni — jak zmoklá slepice!“
Lucii se nahrnuly slzy do očí.
V tu chvíli se v ní něco zlomilo.
Popadla kabát a vyběhla ven.
„Vrátí se,“ zabručel Martin a zapnul televizi. „Nemá kam jít.“
„Jistěže se vrátí,“ pronesla Marie spokojeně. „Žena má znát své místo.“
Jenže tu noc už bylo rozhodnuto.
Za hodinu se Lucie vrátila. Tiše.
Uklidila stůl, vytřela podlahu a posadila se do kouta s knihou.
Vypadala smířeně.
Uvnitř bylo všechno jinak.
Ráno proniklo přes záclony brněnské zlaté světlo.
Marie jako vždycky vstala brzy a zamířila do kuchyně.
Něco nehrálo.
Otevřené skříňky. Prázdné police.
Na věšáku — žádný Luciin kabát.
„Martine!“ zavolala rozechvělým hlasem. „Pojď sem!“
Manžel přišel rozespalý, ale jakmile se rozhlédl, strnul.
Všechny Luciiny věci byly pryč.
Na stole ležel vzkaz, pevná ruka, jasné písmo:
„Děkuji za lekci. Teď vím, kdo jsem. Všechno si nechte,
kromě mé důstojnosti.
Lucie.“
Martin četl a třásly se mu ruce.
„To není možné…“ zamumlal.
„Dělá scény. Vrátí se, uvidíš,“ odfrkla Marie.
Míjely dny. Pak týdny.
A Lucie se nevracela.
Mezitím už byla v Praze. Kamarádka Iva ji vzala k sobě do malého bytu na Žižkově.
Lucie nastoupila do knihkupectví a brzy si otevřela vlastní dílničku — „Levandulové světlo“ na Vinohradech.
Každý den se znovu učila dýchat.
Usmívat se bez strachu.
Podívat se do zrcadla a poznat ženu, kterou vždycky chtěla být.
Její ručně dělané vonné svíčky ze sušených květů a přírodních olejů si v okolí rychle získaly jméno.
Lidé říkali:
„Když zapálíš Luciinu svíčku, doma to voní klidem.“
Jednoho večera přišla zpráva.
Od Martina:
„Lucie, máma je nemocná. Chybíš mi. Prosím, vrať se.“
Lucie se na displej chvíli dívala a pomalu napsala:
„Nestýská se ti po ženě, kterou jsi miloval.
Stýská se ti po té, kterou jsi mohl ovládat.
Ale ta už neexistuje.“
Položila telefon, pootevřela okno a nadechla se chladného pražského vzduchu.
Na nebi se ještě držely růžové pruhy.
Lucie se usmála.
Přišla o všechno, co bylo falešné, ale získala zpět to nejcennější: sebe.
