Tchyně mě nenáviděla celý život a pak odkázala dědictví na mé jméno — ale s jedinou podmínkou, která obrátila celý můj život naruby

Nikdy jsem nebyla oblíbenkyní své tchyně. Od samého začátku dala najevo, že nejsem tou, kterou chtěla vidět po boku svého syna. Říkala mi do očí, že jsem «příliš obyčejná», «nic moc nejsem», že jsem měla štěstí, že jsem si ho vzala. Snažila jsem se nereagovat, abych nevyvolávala konflikty, ale každá návštěva u ní se změnila ve zkoušku. Manžel se snažil uhlazovat hrany, ale mezi námi stále stála její stín. Proto, když zemřela, jela jsem na čtení závěti jen proto, že se to prostě mělo. Neočekávala jsem žádné slovo ve svůj prospěch. Byly jsme pro sebe cizí, i když rodina.

Když právník přečetl moje jméno, ztuhla jsem. Řekl, že celý majetek — byt, auto, venkovský dům, účty — přejde na mě, Kristýnu. V místnosti se okamžitě rozprostřelo těžké ticho. Manželův bratr zbledl, manžel se na mě díval tak, jako by mě viděl poprvé. Seděla jsem a přemýšlela, že je to chyba. Ale právník pokračoval, jako kdyby zasáhl podruhé: nemám právo nic prodat. Vše musí zůstat nedotčeno, «na její památku». A právě tehdy se něco ve mně přetrhlo. Nepřipadalo mi to jako velkorysost, ale jako další příkaz, jen nyní posmrtný.

Při odchodu se manžel pokusil něco říct, ale místo slov jen vydechl:
– Nerozumím… Proč ty?

A já sama jsem nechápala. Nebyly jsme blízké. Neobjímaly jsme se, nesdílely myšlenky, nesmály se spolu. Nebyly tam teplé historky, které by se vyprávěly vnoučatům. Ona mě nemilovala a já jsem nepředstírala, že to nevidím.

Následující den jsem jela do jejího bytu. Vešla jsem — a bylo mi nějak těžko. Ve vzduchu byl cítit její parfém, ten samý, ze kterého mě vždy bolela hlava. Na policích vše úhledně uspořádané, jako by tam včera ještě chodila. Prošla jsem pokoji a přemohlo mě zvláštní pocit: jako by záměrně všechno nechala tak, abych viděla její život, její pořádek, její pravidla.

Pak jsem jela k venkovskému domu. Bylo tam ticho, až příliš. V kuchyni stála hrnek, který vždy kladla na stejné místo. Dotkla jsem se stolu a najednou jsem se rozplakala — ne ze smutku, ale z určité únavy. Dostala jsem její majetek, ale proč se cítím jako cizí člověk, který náhodou otevřel dveře do nesprávného příběhu?

A nejvíc absurdní — nemohu nic prodat. Nemohu se zbavit tohoto břemene. Nemohu rozdat rodině, abych ukončila napětí. Cítím se poutaná s tou ženou, která se mnou za života nechtěla ani soukromě mluvit. A teď, když už není, stále mě drží, jako by říkala: «Tady máš můj život. Vyřeš si to sama».

Nevím, čeho tím chtěla dosáhnout. Požádat o odpuštění? Zanechat stopu? Nebo jen znovu ukázat, že vše bude tak, jak ona rozhodne, i po smrti?

Necítím se jako dědička. Cítím se jako člověk, kterému dali kufr s kameny a řekli: «Nepouštěj to». A já se poctivě snažím pochopit — proč právě já?

Řekněte mi, vy byste na mém místě takové dědictví přijali… nebo byste se ho přece jen zřekli?