Tchyně mě nazvala neplodnou. Nechala jsem si udělat testy a přinesla jí důkazy, že je vše v pořádku — ale to, co řekla potom, obrátilo vše naruby…

Bývalý manžel pochází z početné rodiny. Mají to jako heslo: každá teta má tři až čtyři děti, babička má sedm, na každé rodinné fotce — děti, děti, děti…

Tchyně mě dva roky otravovala otázkou: „Kdy budou vnoučata?” Nejdříve jsem to brala s humorem, pak jsem prostě přestala o víkendech jezdit k nim. Ale každý telefonát končil stejně:
— No, snažíte se? Čas běží, dcero.

V jistém momentě se už neptala — prohlašovala:
— Ty jsi asi neplodná. A nechceš se léčit.

Vydržela jsem až do poslední chvíle. Nechala jsem si udělat veškeré testy, podstoupila ultrazvuk, hormonální testy, konzultace. Složila jsem složku a přijela k ní. Položila jsem ji na stůl.
— Tady. Vše je v normě.

Prolistovala papíry, povzdechla si a najednou klidně řekla:
— Takže problém není v tobě.

Ihned jsem to nepochopila.
— Jak to myslíš?
— V mém synovi, — odpověděla, jako by mluvila o počasí. — Už ve dvaceti pěti mu řekli, že mohou být problémy. Tehdy jsme to léčili bylinkami, vitamíny… No, rozumíš…

Celé mi to zchladlo v nitru.
— Počkejte… Vy jste to věděla?
— Já — ano. On — také. Ale mužům je těžké to přiznat, — pokrčila rameny. — Zvlášť tobě. No proč hned, nějaké složky, potvrzení. Mělo se to říct dříve…

Složku jsem vzala a jela domů. Manžel seděl v kuchyni, prohlížel si zprávy.
— Věděl jsi to? — zeptala jsem se.
Zvedl oči, jako by ho vytáhli z vody.
— O čem?
— O výsledcích. O tom, že „problém není ve mně”.

Zůstal ticho a sklopil pohled.
— Maminka neměla… Nechtěl jsem tě rozesmutnit. Všechno se dá napravit. Lékaři se mýlí.
— Dva roky „lékaři se mýlí”? Dva roky jsi mlčel a mě jsi před tvou maminkou udělal vinnou?
— Nikdo tě neudělal vinnou, — řekl, ale jeho hlas se třásl. — Jen… nebyl jsem připraven mluvit. Je to ponižující.

Posadila jsem se na židli. Složka s testy ležela na kolenou jako štít.
— Ponižující — to je, když na tebe ukazují a nazývají tě neplodnou. Ponižující — je tahat se po ordinacích, vrátit se domů s modřinami od odběrů krve a slyšet: „Neotálej.” A ty jsi mlčel, protože ti to bylo nepříjemné.

Zvedl se, přistoupil a pokusil se obejmout. Odstrčila jsem se.
— Myslel jsem, že to přejde, — řekl tiše. — Všechno se dá léčit. Proč jsi to měla vědět?
— Protože jsme rodina, — odpověděla jsem. — A proto, že pravda mezi námi je důležitější než tvůj stud.

Noc jsme skoro nepromluvili. Ráno jel do práce dříve než obvykle. Rozložila jsem skříň: pečlivě poskládala jeho trička, své šaty, společné fotografie — do zvláštní krabice. Vzala jsem zápisník, vypisovala vše, co bolí: „lež”, „stud místo upřímnosti”, „maminčiny diagnózy”, „já — nejsem inkubátor.”

Odpoledne volala tchyně.
— No tak, mluvili jste? Netlač na něj, — řekla velmi laskavě.
— Já na něj netlačím, — odpověděla jsem. — Jen už nebudu snášet lži.
— Ty ho opustíš kvůli tomu? — upřímně se podivila. — Kvůli papírům?
— Kvůli tomu, že jste mě dva roky dělali vinnou, ačkoli jste znali pravdu.

Večer jsem postavila kufr ke dveřím. Vrátil se, unavený, s pomačkanou košilí. Uviděl kufr — posadil se na kraj postele.
— Neodcházej, — řekl. — Zkusíme to. Lékaři, protokoly, programy. Udělám vše.
— Nejde jen o děti, — odpověděla jsem. — Jde o důvěru. Tu u nás nemáme. Dlouho jsme byli ticho. 

A za týden jsem odešla. Tichě a klidně. Pronajala jsem si malý byt blízko parku. Večer jsem chodila mezi dětskými hřišti a přistihla se při tom, že mi nevadí, že kolem běhají děti. Bolí mě, jak snadno blízcí lidé volí výhodu mlčení před upřímností.

Někdy si říkám: kdyby řekl hned — zvládli bychom to. Nejsem železná, ale umím držet za ruku a jít společně. Jen jít vpřed lze, když se díváte jedním směrem, a ne skrýváte oči.

A vy byste zůstali s člověkem, který dva roky mlčel o svém problému a dovolil považovat vás za viníka?