Tchýně každou chvíli dává mému muži bobkový list pod polštář. Myslela jsem si, že je to nějaká magie… až do chvíle, kdy jsem zjistila pravdu…

Dlouho jsem se neodvažovala zeptat, ale ten večer jsem se nakonec odvážila, přišla jsem k ní do kuchyně a tiše řekla:
– Mohu se zeptat? Proč mu dáváte bobkový list pod polštář?..

Jako by na okamžik ztuhla — ne vyděšeně, ale jako by se náhle vrátila do minulosti. Poté si sedla, položila dlaně na stůl a přejela prsty po jeho okraji, jako by vzpomínala na něco velmi dávného.

– To není můj nápad, – řekla tiše. – Takhle to ještě dělala moje babička. I mně a mým bratrům.

Byla jsem překvapená, a ona pokračovala:

– Když jsme byli malí, často jsme se v noci báli. Budili jsme se z nočních můr, ze tmy, z každého šelestu. A babička říkala: «Bobkový list — proti strachu». Věřila, že jeho vůně uklidňuje, pomáhá uvolnit hlavu před spaním a zbavit se napětí. Vždycky nám říkala: «Kdo usíná s čistou hlavou — ráno se probouzí silnější».

Jen lehce se usmála — tím měkkým, téměř dětským úsměvem, díky kterému je jasné, že je myslenkami teď vedle babičky.

– Babička věřila, že bobkový list má tři síly, – řekla a zvedla tři prsty.
– První: uklidňuje toho, kdo se příliš obává a vše si drží v sobě.
Druhá: chrání spánek — nikoli magií, ale svou vůní. Voní jako domov, teplo, kuchyně… a to dává pocit bezpečí.
A třetí: funguje jako tiché přání. Babička, když nám dávala lístek pod polštář, vždy šeptala: «Ať se ti zdá něco pěkného».

Zhluboka se nadechla a podívala se směrem k pokoji, kde v tu chvíli spal její syn — můj manžel.

– Když byl malý, – pokračovala tchýně, – často ho trápily noční strachy. Vyskakoval s křikem, plakal, říkal, že se bojí. Byla jsem sama, manžel pracoval na služebních cestách. Vzpomněla jsem si na babičku. Dala jsem mu bobkový list a on poprvé po mnoha týdnech usnul klidně. Po všech těch útrapách… to bylo zázrakem.

Složila ruce na kolenou, její pohled byl nějak ztraceně-laskavý.

– Chápeš… pro mě to není rituál ani pověra. To je můj způsob, jak říct: «Jsem s tebou. Jsi v bezpečí». To je spojení. Je to vzpomínka na mou babičku. To je láska, kterou umím vyjádřit.

Podívala se na mě trochu omluvně:

– Vím, že je už dospělý. Ale děti rostou jen navenek. Uvnitř zůstávají našimi kluky. A pokud jediný způsob, jak se starat o svého dospělého syna, je dát pod polštář malý lístek… tak to tak zůstane.

Ten večer jsem odešla do pokoje a dlouho se dívala na ten jednoduchý bobkový list na nočním stolku.
A pochopila jsem: to není magie. To je ženská, tichá, mezigenerační péče. Neviditelná, ale skutečná.

A v hlavě se mi mihla myšlenka: a budu mít i já svůj malý «mateřský rituál», kterému porozumí jen mé děti, až vyrostou?

A co vy? Myslíte, že takové rodinné «drobnosti» stojí za to uchovat, nebo bychom se jich měli vzdát, když děti dospějí?