Tchýně brzy oslaví 60 let, ale vypadá na 40. Všichni se ptají na její tajemství a ona odpovídá cvičením a stravou. Ale znám pravdu — a to mě štve

Mojí tchýni bude příští měsíc šedesát let. Když lidem řekne svůj věk, nevěří jí. Upřímně nevěří. Dokonce ji žádají, aby ukázala občanku. Vypadá maximálně na čtyřicet. Možná na čtyřicet pět, když se podíváte zblízka.

Má štíhlou postavu, hladkou pokožku bez vrásek, žádné stařecké skvrny. Vlasy husté, lesklé — ani jeden šedivý vlas. Oblečená je stylově a módně. Vždy s make-upem, vždy upravená. Vedle ní vypadám já, pětatřicetiletá, občas starší.

Když jdeme spolu — do obchodu, do kavárny, na procházku s vnučkou — neustále k ní přicházejí ženy. Ptají se na tajemství. Jak se tak dobře uchovala. Jaké krémy používá. Jaké procedury dělá.

A pokaždé odpovídá totéž s milým úsměvem:

— Žádná zvláštní tajemství! Každé ráno cvičím, jím zdravě, piji hodně vody. A hlavně — udržuji dobrou náladu! Pozitivní nastavení dělá zázraky!

Ženy přikyvují, zapisují si a děkují jí. A já stojím vedle a mlčím. Protože znám pravdu.

Tchýně skutečně dělá cvičení. Pět minut denně, jen tak pro pořádek. Stravuje se normálně — nic zvláštního, žádné superpotraviny ani diety. Občas si dá fast food, ráda mlsá sladké, neodmítne sklenku vína.

Tajemství je úplně jinde.

Každé tři měsíce — injekce botoxu. Čelo, mezi obočím, koutky očí. Jednou za půl roku — niťový lifting, aby se zpevnil ovál obličeje. Výplně do rtů, nosoretních vrásek, lícních kostí. Laserové procedury pro pleť. Chemické peelingy. Biorevitalizace.

Má osobního kosmetologa, kterému platí měsíčně — pevnou částku, jen aby byla prioritou, dostávala konzultace a procedury přednostně.

Vlasy — drahé barvení každé 2-3 týdny v luxusním salonu. Laminace, botox na vlasy, speciální masky.

Šatník je obnovován každou sezónu. Jen designérské věci, jen kvalitní látky. Osobní stylista pomáhá vybírat outfity.

Manikúra, pedikúra, masáže, lázně — všechno pravidelně, podle plánu.

Vím to všechno, protože jsem jednou náhodou viděla účtenku, kterou zapomněla na kuchyňském stole. Jedna procedura — dva tisíce eur. Jedna.

Když jsem se zeptala, co to bylo, odmávala mě:

— Ach, to je jen taková maličkost. Drobná úprava.

Drobná úprava za dvě tisíce eur.

Rychle jsem to spočítala. Pokud sečtete všechny její procedury, salony, kosmetiku, oblečení — vyjde to na více než tři tisíce eur měsíčně. Minimálně. A možná i více.

To je víc, než kolik já a manžel vyděláme dohromady.

A to mě opravdu štve.

Před půl rokem jsem požádala tchýni, aby nám pomohla s platbou za školku pro dceru. Potřebovali jsme tři sta eur měsíčně — procházeli jsme těžkým obdobím, byla jsem na mateřské s druhým dítětem, manžel pracoval sám.

Tchýně si povzdechla a pokrčila rameny:

— Drahá, ráda bych, ale sotva mi stačí na život. Sotva vycházím s penězi. Nemohu si dovolit pomoci finančně.

Tři sta eur nám nemohla dát. Ale za týden jsem znovu viděla na jejím stole účtenku — další procedura za tisíc pět set.

Když dcera potřebovala ortodontickou destičku — tisíc dvě stě eur — tchýně opět odmítla. Řekla, že nemá peníze, že penze je malá, že jí samotné je potřeba šetřit na léky.

Na léky. Nemá žádné vážné nemoci. Je zdravější než já.

Přitom na injekce krásy, na výplně, na designérské šaty — peníze se vždy najdou.

Minulý měsíc vnučka — její jediná vnučka — šla do první třídy. Potřebovala batoh, školní potřeby, uniformu. Naznačila jsem tchýni, že by bylo hezké, kdyby babička pomohla vybavit dítě do školy.

Koupila dceři krabičku bonbonů za pět eur.

A sobě ten samý den — novou kabelku za osm set.

Viděla jsem tu kabelku. Chlubila se, že ji našla v obchodě se slevou, nemohla odolat.

Osm set eur na kabelku — to je v pořádku. Tři sta na školku pro vnučku — ne, to je příliš drahé.

Manžel říká, že to jsou její peníze, její důchod a úspory, má právo utrácet je, jak chce. Že nemáme právo od ní vyžadovat pomoc.

Formálně má pravdu. Jsou to její peníze.

Ale když si stěžuje na malý důchod a chudobu, a potom nahrává na sociální sítě fotky z dalšího lázeňského letoviska nebo nové procedury — třese mnou to.

Když nám odmítá pomoc, vymlouvá se na nedostatek peněz, a sama nosí šaty za tisíc eur — nemohu to přijmout s klidem.

A to nejvíc bolí — pokračuje ve lhaní všem okolo. Všem těm ženám, které přichází a ptají se na tajemství jejího mládí. Povídá o cvičení a pozitivním nastavení.

A potom mi stěžuje, že nemůže pomoci s dětmi, protože peníze nemá.

Nedávno řekla dceři, že jí nemůže koupit kolo k narozeninám — je příliš drahé. Požádala nás, abychom se nezlobili, vysvětlila, že žije jen z penze, že je to těžké.

Kolo stálo dvě stě eur.

Za dva dny jsem u ní viděla nové boty. Zeptala jsem se — jsou krásné, kde je koupila?

S hrdostí odpověděla, že v butiku, italské, šest set eur, ale stojí za to.

Šest set eur na boty. Dvě stě na kolo vnučce — to je příliš drahé.

Už ji o nic neprosím. Zvládáme to sami. Omezujeme výdaje, šetříme, ale zvládáme to.

Ale pokaždé, když začne svou píseň o cvičení a zdravé stravě, když předstírá skromnou důchodkyni, která žije správným životním stylem — mi je z té falešnosti nevolno.

Utratí za svůj vzhled více, než je ochotna utratit na vzdělání vlastních vnoučat.

Investuje do botoxu a výplní částky, které by stačily k tomu, aby nám pomohla se školkou na rok dopředu.

Ale raději vypadá na čtyřicet v šedesáti, než aby byla babičkou, která skutečně pomáhá své rodině.

A víte, co je nejstrašnější? Začínám se bát, že se stanu stejnou. Že až mi bude šedesát, také budu investovat všechny peníze do svého odrazu v zrcadle, a ne do vnoučat.

Že začnu cenit výplně víc než vztahy s rodinou.

Řekněte upřímně: má pravdu, když utrácí všechny peníze za sebe a svůj vzhled? Nebo by babička měla pomáhat vnoučatům, i kdyby to znamenalo vzdát se části procedur?