Tchyně 12 let chodila k nám s koláči a úsměvem, a minulé neděli jsem náhodou zaslechla, co o mně říká svému synovi za zavřenými dveřmi…

Provdala jsem se před třinácti lety. Seznámila jsem se s manželem v práci a za půl roku jsme se vzali. Jeho maminka mě hned přijala srdečně. Pomáhala s přípravou svatby, dávala rady, podporovala mě. Byla jsem jí vděčná a snažila jsem se být dobrou snachou.

Když jsme si pronajali byt, tchyně začala každou neděli chodit k nám. Nosila koláče, které pekla speciálně pro nás, ovoce, domácí zavařeniny. Pily jsme čaj, povídaly si a ona si hrála s vnuky, když se narodily. Stalo se to naší tradicí. Zvykla jsem si na tyto návštěvy a těšila se na ně.

Tchyně byla vždy milá a přívětivá. Chválila moje jídlo, říkala, že dobře vedu domácnost. Zajímala se o moje zdraví, práci, záležitosti dětí. Vyprávěla jsem jí všechno – o svých radostech, potížích, drobných hádkách s manželem. Naslouchala, přikyvovala, uklidňovala. Říkala, že takhle to má každý, že hlavní je trpělivost a láska.

Poslední rok byl těžký. Přišla jsem o práci a dlouho nemohla najít novou. Peněz bylo méně, museli jsme šetřit na všem. Manžel pracoval sám, táhl rodinu a byl unavený. Častěji jsme se hádali kvůli maličkostem. Byla jsem nervózní, vybuchovala na něj, potom se omlouvala. On mlčel a uzavíral se do sebe.

Tchyně dál chodila každou neděli. Stěžovala jsem si jí na únavu, nedostatek peněz, neschopnost najít práci. Utěšovala mě, říkala, že se to zlepší. Nosila nám potraviny a peníze na kapesné pro děti. Děkovala jsem jí, cítila podporu.

Minulou neděli přišla jako obvykle. Sedly jsme si k čaji, povídaly si. Řekla jsem jí, že jsem se během týdne pohádala s manželem kvůli penězům. Že přišel unavený z práce a já se na něj obořila s výčitkami, že vydělává málo. Že se stydím, že jsem vybuchla. Tchyně mě pohladila po ruce a řekla, že chápe, že nervy jsou na pokraji.

Pak jsem šla do koupelny. Vyšla jsem za pár minut a zaslechla jejich hlasy v kuchyni. Manžel myl nádobí, tchyně stála vedle něj. Zastavila jsem se na chodbě, nechtěla jsem je rušit. A pak jsem uslyšela její slova.

Mluvila tiše, ale slyšela jsem každé slovo. Říkala, že vidí, jak jejího syna vyčerpávám. Že jsem nervózní, zlá, vyčítavá. Že pracuje jako proklatý, a já si jen stěžuji a požaduji. Že potřebuje manželku, která ho podpoří, ne takovou, která ho táhne dolů. Že je ještě mladý, může začít nový život. Že by se měl se mnou rozvést, dokud je čas.

Manžel mlčel. Slyšela jsem, jak dává talíře do odkapávače. Tchyně pokračovala. Říkala, že už rok sleduje naši rodinu a vidí, že to nezvládám. Že jsou děti zanedbané, byt je v nepořádku, sama vypadám neupraveně. Že její syn si zaslouží lepší. Že zná dobrou dívku, kolegyni z práce, která na něj už dlouho kouká.

Stála jsem na chodbě a nemohla se pohnout. Nevěřila jsem, že to říká ta žena, které jsem důvěřovala dvanáct let. Které jsem vyprávěla o svých problémech, slabostech, obavách. Kterou jsem považovala skoro za svou mámou.

Manžel konečně promluvil. Řekl tiše: mami, dost. Je to moje žena, zvládneme to spolu. Tchyně si odfrkla. Řekla, že je slepý, že nevidí očividné. Že ho lituje, že tráví nejlepší léta se ženou, která si ho neváží.

Vešla jsem do kuchyně. Oba ztichli a otočili se ke mně. Tchyně se nezarazila, dívala se na mě klidně. Zeptala jsem se jí, jak dlouho si to o mně myslí. Odpověděla, že dlouho. Že jen čekala na vhodný okamžik, aby si promluvila se synem. Že jsem jí sama dala důvod svými stížnostmi a slzami.

Požádala jsem ji, aby odešla. Sebrala si tašku, oblékla si kabát. Na prahu se otočila a řekla manželovi, že její dveře jsou pro něj vždy otevřené. Až se rozhodne správně. A odešla.

S manželem jsme dlouho mlčeli. Pak mě objal a řekl, že nikam neodchází. Že tím projdeme spolu. Že jeho máma se mýlí. Plakala jsem na jeho rameni a nemohla se zastavit.

Už uplynuly tři týdny. Tchyně už nechodí. Nevolá. Manželovi občas napíše, ptá se, jak se má, posílá pozdravy dětem. Mě nezmiňuje. Před týdnem jsem našla práci, začínám se z toho dostávat. Ale nemohu zapomenout na ta slova. Nemohu odpustit, že dvanáct let se na mě usmívala tváří v tvář, a za zády mě považovala za nedůstojnou jejího syna.

Povězte, lze odpustit takovou dvojakost? A jak nyní budovat vztahy s člověkem, který léta nosil masku, a pak ji odhodil v nejtěžším okamžiku mého života?