Táta přivedl dceru zesnulé kamarádky k nám domů. Hned nám nebyla sympatická…
Můj otec byl námořník, pracoval v obchodním přístavu. V 90. letech přijímal jakékoli plavby — jen aby si vydělal trochu víc. Nežili jsme chudě, ale k luxusu to mělo daleko.
Starší bratr byl o tři roky starší než já, proto jsem nosila jeho oblečení. Když se otec vracel z plaveb, přinášel nám spoustu sladkostí a dárků. Nejdříve nás s bratrem bral — buď do lesa, na ryby, nebo jen tak do parku na celý den, aby si mamka mohla odpočinout.
Ale jednoho dne se všechno změnilo. Táta se právě vrátil a najednou přišel telegram. Místo obvyklých rodinných procházek si sbalil malý kufr, nic nevysvětlil, objal nás, políbil a odjel. S bratrem jsme plakali, protože jsme si mysleli, že nás opustil.
O týden později se vrátil. Ale nebyl sám — s ním byla malá holčička, asi čtyřletá. Ukázalo se, že v jeho rodném městě tragicky zahynula jeho první školní láska a její dceru se chystali poslat do dětského domova. Teta zesnulé, která nevěděla, co má dělat, napsala otci, a on jel dítě vyzvednout.
Maminka, když holčičku uviděla, ihned ji vzala do náruče, odnesla ji umýt, nakrmit a uložit do postele. Táta se posadil ke dveřím… a rozplakal se.
Bylo mi sedm, bratrovi — deset. Hned jsme ji nepřijali, i když pro antipatie nedávala důvod. Malá, bledá, tichá — jako stín. Nehrála si s našimi hračkami, nevstupovala do našeho pokoje (žila s rodiči), nic nevyžadovala. Z předchozího života jí zbyl jen opotřebovaný plyšový zajíc a provázek s barevnými korálky. Občas si korálky dávala sobě nebo zajíci na krk a tiše si něco mumlala.
Poprvé plakala, když jsme jí s bratrem vzali zajíce a hodili ho na skříň. Stála, natahovala ruce nahoru, a my… se smáli. Maminka nás tehdy důkladně sprdnula.
V létě jsme všichni chodili na procházky do dvora a museli jsme dávat pozor na mladší sestru. Ale nikdy neubíhala — kde ji posadili, tam ji i našli.
A jednoho dne se všechno změnilo. Hráli jsme si za domem, když jsme zaslechli křik a podivný hluk. Přiběhli jsme ke vchodu a viděli smečku psů, zatímco naše „sestřička“ sedí na střeše domovního přístřešku, tiskne k sobě koťátko. Ruce celé poškrábané, oči obrovské od strachu, ale neplakala.
Rozhnali jsme psy a teprve pak si všimli jejího plyšového zajíce na zemi — roztrhaného na kusy. V tu chvíli mě to zasáhlo jako blesk: na místě zajíce mohla být ona. Plakala jsem, bratr, sbírající zbytky hračky, také smrkal.
Běžela matka, objala nás, a malá hrdě řekla:
— Mami, koukni, teď máme koťátko!
Sousedé pomohli ji sundat z přístřešku. Opravovali jsme zajíce, myli koťátko, mazali škrábance a utírali slzy.
Po nějaké době se táta vrátil z plavby. Všechno jsme mu vyprávěli a on se podivil, jak se čtyřletá holčička dostala na střechu. Dívka, sedící mu na klíně, vážně řekla:
— Pomohlo mi koťátko.
Nevím, nakolik je to pravda, ale koťátko ji opravdu pomohlo — nejen tehdy, ale i dál. Začala si s ním hrát, učit ho „dávat pac“, a sama se postupně oživovala. My s bratrem jsme se také zapojili do „výchovy“ kocoura a nenápadně se stali pro ni nejen spolubydlícími, ale skutečnými bratrem a sestrou.
Teď máme všichni své rodiny a děti. Jsme přátelé, podporujeme se navzájem, a rodiče jsou šťastní — mají velkou a opravdu pevnou rodinu, kde jsou rodní i adoptovaní milováni stejně.
