Tajemný pes neúnavně pronásledoval muže… Když zjistil důvod sledování, slzy se mu samy draly do očí

Březnový vítr se proháněl ulicemi a nutil kolemjdoucí zrychlit krok. Tomáš spěchal domů po dlouhém pracovním dni, když si všiml zvláštního doprovodu. Tichý pes bez domova šel za ním, držel si malé odstup. Jeho srst byla špinavá, tlapky ušpiněné a v očích se zračila únava.

Zastavil se u semaforu — pes také. Zabočil za roh — a on ho následoval. Tomáš při chůzi několikrát zrychlil, aby zjistil, zda to není jen náhoda. Ale ne, pes si ho jasně vybral za svůj cíl.

— Tak co chceš? — zamumlal, otočil se.

Pes neštěkal, nevzdychal, jen se díval přímo do očí. V jeho pohledu bylo něco zvláštního — ne strach, ne prosba, ale jakási jistota. Tomáš si povzdychl a šel dál, rozhodl se nevěnovat pozornost.

Čím déle kráčel, tím víc cítil táhnoucí pocit uvnitř. Něco na tom zvířeti bylo… ne jen náhodné tuláctví. U dveří svého domu se náhle otočil.

— Dobře, dobře, pojď, uvidíme, co s tebou je, — řekl a mávl rukou.

Pes, jako by pochopil, že ho přijal, nejistě přišel blíž. Tomáš ho pozorně prohlédl a všiml si na obojku starého, téměř setřeného nápisu. Přikrčil se, aby rozeznal písmena.

— “L… Lü… Lusy”? Tvoje jméno je Lusy? — vyřkl nahlas.

Pes lehce zavrtěl ocasem. Tomáš se zamračil. To jméno mu bylo povědomé… něco mu v paměti cvaklo. Náhle si vzpomněl.

Před dvěma roky jeho stará sousedka paní Ráchel ztratila svého psa. Lusy zmizela během bouřky a všechny pokusy o nalezení se ukázaly jako marné. Sousedka to velmi těžce nesla, její zdraví se zhoršilo, a brzy se odstěhovala k dceři do jiného města.

Tomáš cítil knedlík v krku. To byla ta samá Lusy… Ale jak přežila celou tu dobu? Kde byla? A proč si vybrala právě jeho?

Vzal telefon a zkusil najít číslo dcery paní Ráchel. Po několika hovorech se mu podařilo se s ní spojit.

— Nebudete tomu věřit, — řekl třesoucím se hlasem. — Našel jsem Lusy.

Na druhém konci bylo ticho, pak se ozvalo tlumené vzlykání.

— Máma na ni stále vzpomíná, — nakonec odpověděla žena. — Myslela, že Lusy už není… To je zázrak.

Druhý den Tomáš přivezl Lusy ke staré ženě. Když paní Ráchel uviděla svého ztraceného psa, slzy jí stékaly po tvářích. Lusy, zapomněla na všechny své strachy, spěchala k majitelce, vrtěla ocasem a vydávala radostné zvuky.

Tomáš stál ve dveřích a sledoval tuto scénu. V hrudi mu zalilo teplo. Uvědomil si, že se všechno stalo ne bez důvodu. Lusy ho sledovala, protože hledala cestu domů.

Nyní byla znovu tam, kde ji milovali.