Syn si vybral nevěstu místo mě: “Mami, nepleť se do našeho života.” Ale když se narodilo dítě, zavolali v noci s hysterií. Přijela jsem a pak toho litovala…

Před dvěma lety se můj syn oženil. Byla jsem ráda — dívka se zdála být dobrá, vzdělaná, z dobré rodiny. Ale od prvních měsíců manželství začalo vzdalování. Volala jsem — byli zaneprázdněni. Zvala jsem je na nedělní oběd — měli jiné plány. Přejela jsem bez varování — nevěsta mě přijímala chladně, naznačovala, že nejsem vítaná.

Po půl roce mi syn přímo řekl: mami, nepleť se do našeho života. Jsme dospělí lidé, nepotřebujeme neustálou kontrolu. Nevěsta dodala, že je pro ně důležitý osobní prostor, že příliš často volám a často k nim jezdím.

Byla jsem dotčená. Jsem přece máma, chtěla jsem jen být nablízku a účastnit se jejich života. Ale ustoupila jsem. Přestala jsem volat každý den, jela jen na pozvání. Pozvání byla téměř žádná.

Když nevěsta otěhotněla, byla jsem nadšená — myslela jsem, že se vše změní. Ale znovu vymezili hranice. Požádali mě, abych nekupovala věci pro dítě bez konzultace, nedávala nevyslovené rady, nenucovala se s pomocí. Souhlasila jsem, i když jsem uvnitř vřela.

Dítě se narodilo v listopadu. Přišla jsem do porodnice s květinami a dárky. Nevěsta přijala vše suchým způsobem, řekla, že je unavená, požádala mě, abych přišla později. Syn mě doprovodil ke dveřím, vysvětlil, že potřebují čas, aby se přizpůsobili, že dají vědět, až budou připraveni na návštěvy.

Odešla jsem, spolkla svou dotčenost.

Uběhl týden. Ticho. Nevolala jsem — čekala jsem, až sami pozvou.

A pak ve tři ráno zazvoní telefon. Nevěsta vzlyká do sluchátka, hlas se jí láme. Dítě plakalo už pátou hodinu v kuse. Nevěděli, co dělat, zkoušeli všechno — krmili, měnili plenky, kolébali. Syn v pozadí prosí, ať přijedu, pomůžu, že šílí.

Oblekla jsem se za pět minut, sedla do auta. Za půl hodiny jsem byla u nich. Pohled byl žalostný — nevěsta s červenýma očima, rozcuchaná, v mléčných skvrnách. Syn vyčerpaný, s kruhy pod očima. Dítě křičí, zalapává po dechu od pláče.

Vzala jsem vnouče do náruče, prohlédla — koliky. Obyčejné dětské koliky, se kterými se potýká každý novorozenec. Ukázala jsem, jak ho správně držet svisle, jak masírovat bříško, jakou polohu použít pro úlevu. Během dvaceti minut se maličký uklidnil a usnul.

Nevěsta na mě koukala, jako bych udělala zázrak. Děkovala, omlouvala se, že byla dříve hrubá, že mě nezvala na návštěvy. Syn mě objal, řekl, že neví, co by dělali beze mě.

Zůstala jsem přes noc. Pak ještě jednu. Pak na týden. Pomáhala jsem s dítětem, ukazovala, jak ho koupat, zavinovat, krmit. Vařila jsem pro ně jídlo, uklízela byt. Byli jako bezmocné děti — zmateni, vyděšeni, vyčerpáni.

Dva týdny jsem u nich bydlela. Vstávala jsem v noci k vnoučkovi, měnila plenky, uklidňovala, nechávala nevěstu spát. Prala hromady dětského oblečení, vařila třikrát denně, chodila na nákupy.

Byli vděční. Nevěsta mě nazývala spasitelkou, říkala, že bez mě by to nezvládla. Syn slíbil, že teď bude všechno jinak, že se zmýlil.

Když bylo dítěti měsíc, všechno se usadilo. Koliky ustoupily, režim se nastavil, naučili se základním věcem. A tehdy nevěsta znovu mluvila o osobním prostoru.

Řekla, že jsou opravdu vděční za pomoc, ale že teď chtějí zvládnout sami. Že je pro ně důležité naučit se být rodiči bez cizí pomoci. Že můžu vnoučka navštěvovat v neděli, ale ne častěji — potřebují čas pro svou rodinu.

Stála jsem v jejich kuchyni, kde jsem dva týdny vařila, uklízela, nespala v noci, a poslouchala to. Syn mlčel, sklopil oči.

Pochopila jsem: Byla jsem potřeba jen jako bezplatná chůva v krizovém okamžiku. Když bylo těžko — volali uprostřed noci, prosili, ať přijedu. Když se všechno urovnalo — znovu mě odsunuli.

Sbalila jsem si věci, odjela. Od té doby vídám vnoučka jednou týdně, striktně v neděli, na dvě hodiny. Nevěsta sleduje čas, naznačuje, kdy je čas odejít. Syn mlčí, nezasahuje.

Nedávno nevěsta opět otěhotněla. Syn naznačil, že by bylo dobré, kdybych pomohla, až se narodí druhé dítě. Postarala se o děti, podpořila v prvních měsících.

Odpověděla jsem, že si to rozmyslím. Ale vím, že odmítnu. Jednou mě využili a odhodili — to stačí.

Řekněte mi upřímně: Měla bych znovu pomáhat, až se narodí druhé dítě? Nebo mám právo odmítnout poté, co mě využili jako bezplatnou chůvu a znovu odsunuli, když jsem nebyla potřebná?