Syn se vrátil ze školy v slzách – zmizely mu peníze z penálu. Rozhodla jsem se nenapsat do rodičovského chatu. A následující den se stalo něco zvláštního…

Vrací se syn po škole domů — celý uplakaný, s červenýma očima.
– Co se stalo? – ptám se, zatímco cítím, jak se mi všechno uvnitř svírá.
– Mami, všechny moje peníze zmizely! – říká a sotva dýchá. – O přestávce jsem šel na záchod, a když jsem se vrátil – penál byl prázdný.

Ty peníze jsem mu dala ráno — na celý týden, aby je nemusel nosit každý den.
Nebylo jich moc, ale i tak je to mrzuté.
Sedím, poslouchám, a hned se mi hlavou honí: Kdo je mohl vzít, jak to vyřešit, má smysl jít za třídní učitelkou.
Napsat do třídního chatu. Pak si ale říkám — zbytečné.
Když z toho udělám rozruch, začnou se šířit klepy: «Sám je ztratil, a teď všechny obviňuje».
Znám tyto chaty, kde se dospělí chovají hůře než děti.

Syn popotahuje:
– Mami, já nikomu nic špatného neudělal. Proč se to stalo?

A tehdy říkám:
– Tak to zkusíme jinak. Nebudeme křičet a hledat viníka. Zítra to jen povíme paní učitelce. Ať to jemně probere s dětmi. Bez jmen. Bez obviňování.
Setřel si slzy:
– Jaký to má smysl?
– Někdy lidé neztratí svědomí navždy. Prostě jim připomeňte, že ho mají.

Další den šel do školy. Já byla nervóznější než on při písemce.
Večer přijde — klidný, dokonce se lehce usmívá.
– Učitelka udělala, jak jsi řekla. Uspořádala «třídní hodinu» o poctivosti. Říkala, že všichni jsme lidé, že je důležité umět si přiznat chyby.
– A co na to ostatní? – ptám se.
– Nic. Peníze se nevrátily. Ale mluvila tak, že všem to bylo nepříjemné. Dokonce i mně.

Další den se opět vrátil ze školy.
Vchází do kuchyně, stojí a mlčí.
– Stalo se něco?
– Mami, představ si… Našel jsem v tašce svoje peníze! Prostě ležely nahoře, jako by je tam někdo podstrčil. Bez lístku, bez ničeho.

Dívám se na něj a vidím — v očích není radost, ale úleva.
– Mami, nevím, kdo to byl, ale teď mi to už tak nemrzí. Asi ten člověk pochopil.

Pak ještě dlouho chodil s touto myšlenkou a stále opakoval:
– Je dobře, že jsme nikoho neobviňovali. Možná, kdybychom udělali rozruch, bylo by to jen horší.

A já jsem si pomyslela:
asi je to to nejdůležitější, co bychom měli děti učit — nehledat viníky, ale dát lidem šanci se změnit k lepšímu.

Někdy stačí nekřičet, ale jen být ticho.
A svědomí pak udělá vše samo.

A co si myslíte vy — mělo se s třídou mluvit otevřeně, nebo bylo správné, že jsme to nechali tak, jak to bylo?