Syn se mě zeptal: „Mami, usmíváš se vůbec někdy?“ Neměla jsem co odpovědět…
Stála jsem u dřezu a myla nádobí po večeři. Voda tekla, pěna klouzala po talířích, a v hlavě se mi točil seznam úkolů na zítřek. Práce, praní, nákupy, úklid, telefonáty — nekonečný koloběh. Pořád jsem někam spěchala, nervózní, vybuchovala na blízké kvůli maličkostem. A teď znovu — syn upustil lžičku na podlahu. Ostře jsem na něj zvýšila hlas, který zněl drsněji, než jsem chtěla. Zastavil se, podíval se na mě široce otevřenýma očima. A najednou se tiše zeptal: „Mami, usmíváš se vůbec někdy?“ Zastavila jsem se. Ručičky strnuly ve vodě a neměla jsem co odpovědět…
— Co? — zopakovala jsem s pocitem, jak ve mně všechno zchladlo.
— No… usmíváš se, — zopakoval Marek vážně, jako by se ptal na něco velmi důležitého. — Já si jen nepamatuju, kdy ses naposledy usmála.
V jeho hlase nebyla výčitka. Jen upřímnost a dětská zvědavost. A to bylo děsivější než jakékoli obvinění. Můj sedmiletý syn si nepamatuje, kdy mě viděl šťastnou.
Položila jsem ruce do mýdlové vody a mlčela. Nevěděla jsem, co říct. Protože měl pravdu.
Kdy jsem se naposledy usmála? Před týdnem? Měsícem? Nemohla jsem si vzpomenout. Celá moje existence se proměnila v úprk — ze úkolu na úkol, den co den, bez zastavení.
Ráno budík, rychlá snídaně ve spěchu, odvézt syna do školy, letět do práce, osm hodin za počítačem, vyzvednout syna, večeře, úkoly, úklid, praní, zase úklid. A tak každý den. Žila jsem v režimu autopilota, plnící funkce: maminka, zaměstnanec, manželka, hospodyňka.
Ale někde v tomto nekonečném seznamu úkolů jsem ztratila sama sebe. Přestala cítit. Usmívat se. Radovat se.
— Promiň, sluníčko, — zašeptala jsem, když jsem si k němu přisedla. — Maminka je jen unavená.
— Ty jsi vždycky unavená, — řekl Marek prostě. — A pořád zlobíš. Bojím se tě zklamat.
Tato slova mě zasáhla nejvíce. Můj dítě se bojí mě zklamat. Bojí se upustit lžičku, rozlít džus, přinést čtyřku, něco zapomenout. Žije v neustálém napětí, protože maminka je jako napnutá struna, připravená prasknout kdykoli.
Objala jsem ho a cítila, jak mi slzy stoupají do krku.
— Nechci, abys měl strach. Odpusť mi.
Večer, když Marek usnul, dlouho jsem seděla v kuchyni. Manžel pracoval do pozdních hodin, byla jsem sama. Slova syna zněla v hlavě znovu a znovu: „Usmíváš se vůbec někdy?“
Snažila jsem se vzpomenout na poslední okamžik opravdové radosti. Ne zdvořilého úsměvu ke kolegům v práci, ne napjatého smíchu na rodinných fotkách. Ale opravdové, upřímné radosti.
A nemohla jsem. Celé to poslední období se proměnilo v šedou hmotu povinností. Přestala jsem si všímat dobrého. Přestala se těšit na chvíle. Dokonce i když jsme seděli spolu u stolu, v myšlenkách jsem byla v zítřku: co vařit, co koupit, komu zavolat.
Nežila jsem tady a teď. Žila jsem v neustálé úzkosti o budoucnost a nespokojenosti přítomností.
Kde se to vzalo? Kdy jsem se takovou stala?
Vzpomněla jsem si na sebe před pěti lety. Ano, bylo to těžké — malé dítě, bezesné noci, únava. Ale usmívala jsem se. Radovala se z každé maličkosti: prvního kroku syna, jeho smíchu, teplých večerů ve třech.
A nyní? Nyní se rozčilím nad vším. Na manžela, který neumývá šálek. Na syna, který pomalu dělá úkoly. Na kolegy, kteří kladou hloupé otázky. Na celý svět.
Proměnila jsem se ve věčně nespokojenou, unavenou ženu. A nejhorší ze všeho bylo, že jsem to přijala jako normu. Myslela jsem si: „Takhle žijí všichni. To je dospělý život. Těžké, ale co se dá dělat.“
Ale synova otázka tu iluzi zničila. Ne, takhle nežijí všichni. Takhle žiju já. A je to moje volba — být nešťastná, naštvaná, vyčerpaná. Nikdo mě nenutil.
Podívala jsem se kolem sebe. Nemyté nádobí ve dřezu, spousta hraček na podlaze, prach na policích. Dřív mě to přivádělo k šílenství. Dům musí být dokonalý! Všechno musí být na svém místě!
Ale teď jsem si najednou pomyslela: a proč? Komu je ta dokonalá čistota důležitá? Hostům, kteří přijdou jednou za měsíc? Nebo sama sobě, snažící se odpovídat nějakým vymyšleným standardům?
Mému synovi nepotřebuje dokonalý dům. Potřebuje šťastnou maminku. Která se usmívá, objímá, hraje si s ním. A ne tu, co věčně myje, uklízí, vaří a křičí kvůli maličkostem.
Následující ráno jsem se rozhodla. Dnes to bude jiné.
Neskočila jsem do všeho naráz, jako obvykle. Nezačala den praním a úklidem. Namísto toho jsem připravila Markovy oblíbené lívance, sedli jsme si spolu ke snídani. Bez telefonu, bez seznamu úkolů v hlavě. Jen my dva.
Marek se na mě díval překvapeně.
— Mami, proč jsi taková zvláštní?
— Zvláštní?
— No, ano. Nespěcháš. A… usmíváš se.
Zasmála jsem se. Poprvé po dlouhé době — od srdce, upřímně.
— Jen jsem rozhodla, že dnes nejsou hlavní úkoly, ale my dva.
Jeho oči se rozzářily.
— Opravdu? Můžeme si pak hrát?
— Můžeme. Po škole si budeme hrát na cokoliv budeš chtít.
Večer, když jsem splnila svůj slib a hodinu si hrála se synem na podlaze s autíčky, uvědomila jsem si: jsem šťastná. Teď. V tuhle chvíli. Nádobí není umyté, prádlo nerozvěšené, doma nepořádek. Ale jsem šťastná.
Manžel přišel z práce, viděl nás na podlaze mezi hračkami a usmál se.
— Co se stalo?
— Vzpomněla jsem si, co je důležitější než úkoly, — odpověděla jsem. — Vy.
Sedl si vedle mě, objal mě.
— Chyběla jsi mi, ta šťastná ty.
— I já jsem si chyběla.
Samozřejmě, že následující den nebyl život dokonalý. Byly úkoly, únava, stres. Ale snažila jsem se každý den najít čas na úsměv. Na hru se synem. Na rozhovor s manželem. Pro sebe.
Někdy jsem se znovu odpoutala — zvyky nezmizí přes noc. Ale teď jsem se chytla, zastavila se, omluvila se.
Před nedávnem Marek řekl:
— Mami, teď se často usmíváš. Líbí se mi to.
Objala jsem ho.
— Děkuji, že ses tehdy zeptal. To mě změnilo.
Víte, co jsem pochopila? Děti nás vidí až do duše. Neobelhávají se našimi omluvami „jsem unavená“, „mám hodně úkolů“. Jednoduše vidí: je maminka šťastná. A pro ně je to důležitější než jakýkoli pořádek v domě.
A řekli vám někdy vaše děti něco, co vás přimělo zastavit a přehodnotit život? Kdy jste se naposledy upřímně usmáli, aniž byste předstírali, že je všechno v pořádku? Jak často ztrácíme radost ve snaze o dokonalý pořádek a nekonečné úkoly?
