Syn se chystá podruhé ženit a zlobí se, že mu nechceme dát peníze na svatbu…

Už 3 měsíce nám syn nedá pokoj. Požaduje, vyhrožuje, manipuluje. Není to dítě, které si říká o hračku — je to 31letý chlap, který po nás chce peníze na svatbu. Přesněji řečeno na druhou svatbu.

A my s manželkou nemůžeme. A popravdě ani nechceme znovu financovat tuhle pochybnou akci.

Máme jediného syna. Přišel k nám těžce — dlouhá léčba, několik neúspěšných pokusů, nervózní těhotenství mé ženy, těžký porod. Když se konečně narodil, nemohli jsme se na něj vynadívat. Snažili jsme se mu dát to nejlepší.

Mně samotnému dělalo větší problém držet si odstup. Manželka byla v tomhle přísnější, zatímco já ho rozmazloval. Když bylo potřeba něco odmítnout, posílal jsem ho za mámou. Ta se uměla ovládnout lépe než já. Někdy kolem jeho devátých narozenin jsem se i já naučil říkat „ne“. Šlo to těžko, ale chápal jsem, že jinak z něj vychováme rozmazleného člověka, který si neumí poradit s realitou.

I když upřímně řečeno, někde jsme to stejně přehnali.

Jakmile se syn narodil, začali jsme mu šetřit na byt. K jeho plnoletosti už byla garsonka v dobré čtvrti koupená. Rekonstrukci jsme udělali kvalitně. Odložili jsme i peníze na nábytek — chtěli jsme ho vybírat společně s ním.

Studium na univerzitě stálo spoustu peněz — ještě že jsme začali šetřit dopředu. Jinak bychom to neutáhli.

Z bytu měl radost, ale do samostatného bydlení se nijak nehrnul. Peníze na nábytek tak zůstaly ležet na účtu. A ve 24 letech nás syn šokoval — rozhodl se oženit.

Snažili jsme se ho přemluvit, aby počkal. Aby nikam nespěchal. Aby si své city ověřil. Bylo to zbytečné. Prohlásil, že je všechno rozhodnuto, a pokud ho milujeme, měli bychom se radovat. Jenže nám se s manželkou radovat nedařilo. Kluk, který o samostatném životě neví vůbec nic, si bere za ženu stejně nezkušenou studentku. Jaká z toho může být rodina?

Ale syn svatbu chtěl. Řekl si o nemalou částku. Volné peníze jsme na to neměli.

— Poslouchej, na účtu jsou peníze — o něco míň, než chceš, zbytek můžou doplatit rodiče nevěsty. Ale má to jeden háček — jsou to peníze na nábytek do tvého bytu. Když je utratíš, budeš spát na zemi, — ustoupil jsem nakonec.

Syn mě ujistil, že to není problém. Prý nějaký nábytek dají rodiče nevěsty a zbytek si koupí později sami. S manželkou jsme si nedůvěřivě vyměnili pohledy, ale dál jsme se nehádali.

Svatba byla velkolepá. Zůstaly po ní krásné fotografie. Ale to je všechno, co z toho manželství zůstalo. Mladí se po roce rozvedli — díkybohu bez dětí. Takový konec nikoho nepřekvapil. Na samostatný rodinný život nebyl připravený ani jeden z nich.

Syn se vrátil k nám. Je jednodušší jíst z jedné lednice. Dokončil školu, našel si práci a pak se přestěhoval do svého bytu. S manželkou jsme mu postupně pomáhali byt zařizovat.

A tak to šlo dál — odkládali jsme peníze a chodili kupovat tu skříň, tu kuchyňskou linku, tu pračku. Sám si vydělal na jídlo, oblečení a služby. Kdyby nebylo nás, žil by dodnes s prosezeným gaučem a starými kachličkami.

Před třemi měsíci ale syn přišel s novinkou — rozhodl se ženit znovu. Tentokrát spolu aspoň předtím bydleli. I když podle jeho bytu to nevypadá, že tam žije pár — při každém problému v domácnosti volá syn nám. Kape kohoutek — volá mně. Spadla polička — volá mně. Jeho přítelkyně se nám nijak zvlášť nezamlouvala, ale to už je jeho volba.

Pogratulovali jsme mu. Popřáli jsme jim štěstí a moudrost.

Nějak jsem byl přesvědčený, že se prostě jen vezmou na úřadě. Kdepak. Syn zase chtěl restauraci, hosty, fotografa a všechno ostatní. A zaplatit tuhle radost jsme měli znovu my.

Připomněl jsem mu, že jednu svatbu „na celý život“ jsme už zaplatili. Vyhodili jsme spoustu peněz, a přitom jsme za ně mohli pořádně zařídit byt. Krásné fotografie za ty peníze zjevně nestály.

Jenže syn prohlásil, že tehdy byl mladý a hloupý. Ve 24 letech se to prý dá pochopit. Jenže teď je mu 31. Uplynulo sedm let. A jsme zase na začátku.

— No pokud je to teď vážné, tak si to s nevěstou zorganizujte sami. V čem je problém? Oba jste dospělí, oba pracujete, nájem platit nemusíte. Rok budete šetřit — a budete mít svatbu snů, — navrhl jsem.

Čekat nechtěl. Prohlásil, že už je nejvyšší čas myslet na děti, a ne šetřit na svatbu.

— Tak myslete na děti. Udělejte všechno skromně, oslavte svatbu s nejbližšími a pak šetřete na dítě. To také vyžaduje spoustu peněz. Nebo svatbu nedělejte vůbec, koho tím dneska překvapíte. 

Syn začal naříkat, že jeho nevěsta chce opravdovou svatbu, a ne „jen se podepsat, jako bychom se za něco měli stydět“. Tentokrát jsme ale s manželkou stáli pevně za svým. A navíc jsme na další rozmar jednoduše neměli peníze.

Už tři měsíce nám nedá pokoj. V poslední době přešel i k výhrůžkám — říká, že když je nám ukradený, tak ani vnoučata neuvidíme.

No jistě.

Kéž by všichni rodiče byli ke svým dětem takhle „lhostejní“.

Dali byste peníze na druhou svatbu, když jste tu první už zaplatili — a rozpadla se po roce? Napište upřímně do komentářů.