Syn s nevěstou vyhnali starého otce z vlastního domu. Stařík už mrzl, když tu náhle někdo jemně dotkl jeho tváře…

Robert seděl na zasněžené lavičce, třásl se zimou. Vítr pronikal až do morku kostí, sníh padal ve velkých vločkách a noc se zdála být nekonečná. Díval se do prázdna před sebou, nedokázal pochopit, jak je možné, že on — majitel domu, který stavěl vlastníma rukama, skončil na ulici.

Ještě před několika hodinami stál ve svých rodných zdech, kde prožil celý život. Ale jeho vlastní syn Tomáš na něj pohlédl chladně a odtažitě.

— Otče, nám s Lizou je tu těsno. A navíc, už nejsi nejmladší, bude ti lépe v domově důchodců nebo v nějakém pronajatém pokoji. Vždyť máš důchod…

Liza — snacha — stála vedle a mlčky přikyvovala, jako by všechno bylo správné a plánované.

— Ale… To je přece můj dům… — Robertův hlas se třásl, ne z chladu, ale ze zrady.

— Všechno jsi podepsal na mě, — lhostejně pokrčil rameny Tomáš. — Tvé dokumenty jsou podepsány, otče.

A tehdy Robert pochopil, že zůstal bez ničeho.

Nehádal se. Prostě odešel.

Teď seděl ve tmě, zabalený ve starém kabátu, a přemýšlel, jak se to stalo, že důvěřoval svému synovi, miloval ho, vychovával, dával to nejlepší – a nakonec se stal nepotřebným.

Ale najednou ucítil něčí dotek.

Teplá tlapka se opatrně dotkla jeho ruky.

Před ním stál pes — velký, huňatý, s laskavýma očima. Podíval se na něj pečlivě a pak se jemně dotkl nosem jeho dlaně, jako by říkal: „Nejsi sám“.

— Kde ses tu vzal, příteli? — zašeptal Robert, stěží zadržující slzy.

Pes zavrtěl ocasem, a pak zuby uchopil okraj jeho kabátu a zatáhl.

— Co děláš? — podivil se.

Ale pes byl vytrvalý. Robert si povzdechl a rozhodl se ho následovat.

Ušli jen pár ulic, když se před nimi otevřely dveře domu a ve dveřích se objevila žena.

— Bruno! Kde jsi byl?!

Chtěla psa pokárat, ale když spatřila vedle něj třesoucího se staříka, zastavila se.

— Ach Bože… Potřebujete pomoc?

Robert chtěl říci, že je v pořádku, ale z hrdla mu unikl jen skřípavý zvuk.

— Jste promrzlý! Pojďte rychle dovnitř!

Vzala ho za ruku a zavedla do domu.

Robert se probudil v teplé místnosti. Ve vzduchu voněla káva a vanilkové rohlíčky.

— Dobré ráno, — ozval se hlas.

Otočil se. Žena, která ho zachránila, stála u dveří s tácem.

— Jsem Sofie, — představila se. — A vy?

— Robert…

— No, Roberte, — usmála se, — můj pes Bruno málokdy někoho přivede domů, takže máte štěstí.

Zasmál se.

— Nevím, jak vám poděkovat…

— Povíte mi, jak se stalo, že jste skončil na ulici.

Robert přitichl. Ale v očích Sofie bylo tolik laskavosti, že náhle vyprávěl vše. O domě, o synovi, o zradě.

Když skončil, v místnosti zavládlo dlouhé ticho.

— Můžete zůstat u mě, — najednou řekla Sofie.

Robert zvedl k ní oči.

— Cože?

— Žiji sama, kromě mě jen Bruno. Chybí mi blízký člověk vedle mě. A vy potřebujete domov.

— Já… nevím, co říct…

— Stačí říct „ano“, — usmála se.

Bruno vrtěl ocasem a dotkl se mokrým nosem jeho ruky.

A Robert pochopil, že našel novou rodinu.

Za pár měsíců mu Sofie pomohla obrátit se na soud. Dokumenty, které ho Tomáš přinutil podepsat, byly prohlášeny za neplatné.

Dům se k němu vrátil.

Ale on se do něj nevrátil.

— To místo už není moje, — řekl tiše Robert. — Nechám je jim.

— A správně, — přikývla Sofie. — Protože tvůj domov je teď tady.

Robert se podíval na Bruna, na útulnou kuchyni, na ženu, která mu dala teplo.

Život nekončí. Teprve začíná.