Syn s manželkou vyhnali starého otce z jeho vlastního domu. Stařec už mrzl, když se ho někdo dotkl na tváři. Když otevřel oči, zůstal ochromený…

Tu chladnou podzimní noc už necítil ruce ani nohy. Lehký sníh pomalu pokrýval jeho ramena a ledový vítr pronikal skrze jeho starý, opotřebovaný kabát. Nevzpomínal si, kolik času uplynulo od chvíle, kdy syn Jakub, se kterým sdílel svůj domov více než čtyřicet let, před ním zavřel dveře.

— Je nám s Terezou těsno a péče o tebe je velká zodpovědnost. Chápeš to, tati? — řekl Jakub, vyhýbaje se otcovu pohledu.

— Chápu, — odpověděl stařec tiše, i když uvnitř něj všechno křičelo bolestí. Nechápal. Nemohl uvěřit, že jeho vlastní syn, kterému věnoval nejlepší roky svého života, mu říká taková slova.

Den, kdy opustil svůj domov, se mu vryl do paměti navždy. Starý kufr s několika věcmi, šedivé vlasy skloněné hanbou a slzy, které sotva zadržel. Nevěděl, kam jít. Sousedé se od něj odvraceli a jít do domova důchodců se bál víc než čehokoli jiného. Město se mu zdálo cizí a chladné.

Sedíc na staré lavičce v parku, vzpomínal na svou ženu Annu. Jak společně budovali domov, vychovávali Jakuba a snili o budoucnosti. Často říkávala:
— Ve stáří budeme spolu sedět u kamen a vzpomínat na mládí.
Ale už tu nebyla. Odešla před dvěma lety a od té doby se na něj syn a snacha dívali jako na přítěž.

Zavřel oči a cítil, jak se jeho tělo postupně ponořuje do strnulosti. Dýchání se zpomalovalo, myšlenky se rozplývaly. „Tak takhle vypadá smrt?“ prolétlo mu hlavou. A najednou… jemný, teplý dotek na jeho tváři ho přiměl trhnout sebou. Pomalu otevřel oči a zůstal v šoku.

Před ním seděl starý pouliční pes, kterého celé roky krmil u svého domu. Jeho laskavé, věrné oči na něj hleděly s obavami. Pes mu olízl ruku a tiše zakňučel, jako by ho prosil, aby vstal.

— Ty jsi přišel, starý příteli? — zašeptal a slabě se usmál.

Pes se stále vrtěl a třel se o jeho zmrzlé nohy, jako by ho chtěl zahřát. Ze psího tepla mu po tváři začaly téct slzy. Nikdo si na něj nevzpomněl. Nikdo kromě tohoto věrného zvířete.

Pomalu, s obtížemi, se stařec opřel o lavičku a postavil se. Pes běžel vedle něj, ohlížejíc se zpátky, jako by říkal: „Pojď.“

— Kam teď půjdeme, kamaráde? — řekl trpce.

Pes jen radostně zavrtěl ocasem a vedl ho prázdnými ulicemi. Po několika minutách došli ke staré opuštěné kůlně, kde kdysi býval sklad. Pes tiše zakňučel a nosíkem se dotkl dveří.

Uvnitř bylo trochu sena, vonělo to zatuchle, ale bylo to lepší než nic. Stařec se posadil na zem, opřel se o stěnu a přitáhl psa k sobě, hladíc jeho špinavou, ale tak známou srst.

— Děkuju ti, — zašeptal, — aspoň ty jsi mě neopustil…

Zavřel oči a cítil teplo zvířete, které se k němu přitulilo. Minulost se pomalu rozplývala a zůstala jen tichá naděje, že Bůh ho stále vidí a neopustí.

Následujícího rána našli starce chvějícího se na prahu starého skladu, vedle něj věrného psa, který ho až do poslední chvíle zahříval svým tělem. Kolemjdoucí zavolal sanitku a odvezli ho do nemocnice. Když se probudil, první, na co se ptal, bylo:

— Kde je můj pes?

Sestra se usmála:

— Čeká na vás u vchodu. Neodešla ani na krok.

Ten den stařec pochopil, že pravá věrnost nezáleží na pokrevních poutech. Někdy nás zradí ti nejbližší, ale lásku můžeme najít tam, kde ji nejméně čekáme.