Syn řekl, že prostě zapomněl kolečkové brusle na dvoře. Nevěřili jsme mu… dokud jsem je o dva dny později neviděla tam, kde jsem je nejméně očekávala

V červenci jsme synovi koupili skvělé kolečkové brusle. Týden na nich jezdil a pak se vrátil domů už bez nich. Řekl, že je zapomněl na dvoře, vrátil se, ale už tam nebyly. S manželem jsme mu nevěřili, protože syn je zodpovědný, nikdy nic neztrácí, nezapomíná. Mysleli jsme, že mu je vzali starší kluci a on nám to nechce říct.

A asi za dva dny jdu z obchodu a najednou vidím: na lavičce u vchodu leží brusle. Naše. Okamžitě jsem je poznala — ta samá škrábance na boku a zelená tkanička, kterou syn sám měnil. Leží tam jen tak, jako by je někdo zapomněl.

Přistoupila jsem blíž — kolem nikdo. Žádné děti, žádní rodiče, jen tyto brusle, úhledně postavené, jako by je někdo položil a nestihl vzít. Srdce mi zatajilo: možná je opravdu zapomněl? Možná je někdo našel a nechal tady, aby je majitel našel?

Vzala jsem je do rukou. V tu chvíli se za mnou ozval hlas chlapce:

– Paní, nejsou to náhodou vaše? Už tu pár dní leží. Mysleli jsme si, že je někdo zapomněl.

Otočila jsem se — dva kluci, asi osmiletí. Jeden dodal:

-My jsme je nebrali. Mysleli jsme, že si je majitelka vezme sama.

Poděkovala jsem jim a šla domů. Šla jsem pomalu, jako by brusle ztěžkly. Ne z váhy, ale z hanby. Za ty dva dny jsme s manželem stihli vymyslet, že syn lže, že něco skrývá, že «nemohl je prostě zapomenout».

Přicházím domů, stavím brusle do předsíně. Syn sedí v kuchyni a kreslí. Uviděl mě — ztuhl, sklopil oči. Očividně čekal výtku.

Posadila jsem se naproti.

-Našla jsem brusle.

Ztuhl. Tužka mu vypadla z ruky, obrázek se rozmazal. Zalapal po dechu.

-Mami… já…

Zhluboka jsem si povzdychla.

-Řekni mi upřímně. Opravdu jsi je zapomněl?

Přikývl. Ne ostře, ale pomalu, provinile.

-Ano. Sundal jsem je, protože mi dřely nohy. Položil je na lavičku. Kluci mě zavolali, běželi jsme na jiné hřiště. Pak… jsem je opravdu zapomněl. Vrátil jsem se — už tam nebyly. Myslel jsem, že se budeš moc zlobit.

A v tom okamžiku se ve mně všechno zlomilo. Nebál se, že ztratil drahou věc. Bál se mě.

Přisunula jsem se blíž, vzala jeho dlaně.

-Synku, jsi dítě. Děti občas zapomínají a ztrácí věci. Dělat chyby je normální.

Zvedl na mě oči, unavené za ty dva dny, a tiše se zeptal:

-Opravdu?

-Opravdu. Nadávat se má, když člověk lže, ne když chybuje. A ty jsi řekl pravdu.

Najednou se ke mně přitiskl, jako když byl malý.

-Myslel jsem, že mi s tátou řeknete, že jsem nezodpovědný.

Hladila jsem ho po hlavě a přemýšlela o tom, jak my dospělí rádi vyžadujeme od dětí, aby byly dokonalé: nic neztrácely, neplakaly, nebály se, nezapomínaly, vždy «myslely hlavou». A přitom jsme za dva dny stihli synovi připsat i lež, i «špatnou společnost», a všechno možné kromě prostého lidského «zapomněl».

Seděli jsme v kuchyni ještě dlouho. Šeptal:

-Už to víckrát neudělám. Budu se snažit.

A já jsem si uvědomila, že hlavní teď — nejsou brusle. Hlavní je, že uvěřil, že s pravdou k nám může přijít. Že za upřímnost ne vždy přijde křik a trest.

Brusle jsme uklidili do skříně. Pak na nich zase začal jezdit. Ale pro mě je důležitější něco jiného: toho dne se mi nevrátil jen sportovní vybavení. Vrátila se mi důvěra mého dítěte.

A já tady sedím a přemýšlím: proč se tak často držíme věcí, «zodpovědnosti» a «správnosti», a na to nejdůležitější — důvěru a právo na chybu — vzpomeneme až tehdy, když vidíme vlastní strach v očích svého dítěte?