Syn přivedl domů starší ženu, která mrzla na ulici, ale to, co jsem se o ní později dozvěděla, mě šokovalo…

Byl to obyčejný večer. Stála jsem u sporáku, smažila cibuli na večeři a přemýšlela o tom, že se syn opět zdržel po tréninku. Za oknem zuřila vánice, sníh padal hustou stěnou. Dokonce mě napadlo, že jsem ho měla vyzvednout.

Cibule začala připékat a já to zjistila až příliš pozdě. Vůně prudce štípala do očí právě v okamžiku, kdy se vchodové dveře s třeskem otevřely.

Už jsem se chystala zakřičet, aby tak netřískal dveřmi, ale slova mi zůstala na jazyku.

Syn stál ve dveřích celý zasypaný sněhem. Tváře červené od chladu. A v náručí měl starší ženu.

Vypadala velmi malá. Šedivé vlasy jí visely na tváři v mokrých pramenech. Kabát na ní visel jako pytel. Třásla se tak silně, že jsem slyšela, jak jí drkotají zuby.

— Mami… seděla na zastávce. Nemohla vstát, — řekl zadýchaně.

Okamžitě jsem pochopila, že to je vážné. Přiběhla jsem a pomohla mu ji vnést dovnitř. Dotkla jsem se její ruky — byla ledová.

Položili jsme ji na gauč. Zabalila jsem ji nejprve jednou dekou, pak druhou. Hleděla někam skrze mě.

— Je mi strašná zima… — zašeptala.

— Řekla, že si nemůže vzpomenout na své jméno, — tiše dodal syn.

Vzala jsem telefon a zavolala sanitku. Hlas se mi třásl, když jsem vysvětlovala: starší žena, byla ve sněhu, zmrzlá, nepamatuje si, kdo je.

Když jsem zložila telefon, náhle mě chytila za zápěstí.

— Nedovolte jim, aby mě odvedli… — zašeptala.

Zůstala jsem stát. Nerozuměla jsem, o čem mluví. Ale řekla jsem:
— Všechno bude v pořádku.

Sanitka přijela rychle. Odvezli ji. Policista položil pár otázek. Jméno? Adresa? Dokumenty?

Nevěděla jsem nic.

Jeli jsme za ní do nemocnice. Seděli jsme v jasné chodbě. Syn mlčel.

— Nemohl jsem ji tam nechat, — řekl po chvíli.

Objala jsem ho.
— A neměl jsi.

V noci jsem nemohla spát. V hlavě mi zněla její slova.

Ráno se ozvalo zaklepání na dveře.

Neklapal hlasitě. Sebevědomě.

Podívala jsem se do kukátka. Na verandě stál vysoký muž v tmavém obleku. Bez kabátu, i když byla zima.

Otevřela jsem dveře a nechala zámek na řetězce.

— Hledám chlapce jménem Jake, — řekl klidně.

Uvnitř mě sevřelo.

— To je můj syn.

Kývl.
— Včera byla nalezena žena. Ta, kterou přivedl domů.

— Je v nemocnici, — řekla jsem.

— Vím.

Mluvil příliš klidně.

Požádal, zda by mohl mluvit s mým synem. Odmítla jsem. Řekla jsem — mluvte se mnou.

Oslovil mě jménem.

Zachvěla jsem se.

Pak ukázal odznak. Rychle, ale dostatečně.

Před třiceti dvěma lety, řekl, došlo k požáru. Zemřeli dva lidé. Žhářství. Pojistné peníze. Té noci zmizela žena, kterou podezřívali.

Od té doby žila pod různými jmény. Bez dokladů. Stěhovala se. Až do minulé noci.

Vzpomněla jsem si, jak se mě držela.
«Nedovolte jim, aby mě odvedli.»

To nebyl blábol. To byl strach.

Syn vyšel na chodbu.
— Mami, co se děje?

Postavila jsem se před něj.

Muž se podíval na syna.
— Udělal dobrý skutek. Zachránil jí život. Ale tím nám také pomohl ji najít.

— Co teď? — zeptala jsem se.

Řekl, že vše záleží na mně. Mohu povědět vše, co říkala. Nebo nemusím říkat nic.

Před odchodem dodal:
— Nevybrala si to místo náhodou. Zkolabovala tam, kde ji najde někdo laskavý.

Když se dveře zavřely, zamkla jsem je dvakrát.

Syn se na mě podíval.
— Udělal jsem něco špatného?

Přivinula jsem ho k sobě.
— Ne. Udělal jsi správně.

Ale uvnitř už probíhal jiný rozhovor.

Někdy laskavost přináší nejen vděčnost. Někdy má následky.

A teď musím rozhodnout, jak daleko jsem ochotna zajít, abych ochránila svého syna.

Pomohli byste cizinci, kdybyste věděli, že to může změnit váš život?