Syn přestal nocovat doma o víkendech, tvrdil, že je u kamarádů. Dokud jsem jednou nezkontrolovala jeho batoh a nenašla tam věci, ze kterých mi tuhla krev v žilách…

Syn přestal nocovat doma o víkendech před třemi měsíci. Tvrdil — u kamarádů, připravují se na zkoušky, noční filmové projekce, vše jako u všech teenagerů. Je mu sedmnáct, snažila jsem se ho nekontrolovat, důvěřovala jsem mu.

Ale něco uvnitř mě začalo znepokojovat. Stal se uzavřeným, skrýval telefon, na otázky odpovídal jednoslabičně. Odcházel v pátek večer a vracel se v neděli večer unavený, s kruhy pod očima.

Minulou sobotu jsem to nevydržela. Když odešel, zašla jsem do jeho pokoje. Viděla jsem batoh u skříně — ten, se kterým odchází na víkendy. Otevřela jsem ho, myslela, že najdu učebnice nebo oblečení.

A zmrzla jsem.

Uvnitř byly dámské věci. Drahé šaty — přiléhavé, třpytivé, zjevně scénické. Boty na vysokém podpatku, jeho velikosti. Kosmetika — profesionální, divadelní. Paruky — dlouhé, upravené.

Seděla jsem na podlaze jeho pokoje s těmito věcmi v rukou a nechápala. Co to je? Proč? On se převléká do ženských šatů? Je to nějaká hra? Fetiš? Nebo něco jiného?

Večer jsem to nevydržela. Když se chystal odcházet, sledovala jsem ho. Sedla jsem do auta, jela za ním, držela se na dálku.

Přijel do centra města, k nočnímu klubu. Ne k běžnému klubu pro teenagery, ale k tomu, kde vystupují umělci. Vešel služebním vchodem.

Zaparkovala jsem, čekala hodinu. Poté vešla do klubu hlavním vchodem. Zaplatila za vstup, prošla do sálu. Tam byla scéna, světla, hudba. Publikum — dospělí lidé, páry, skupinky.

Najednou se na pódiu objevil on.

Můj syn. V šatech. V plném make-upu, s parukou. Nepoznala bych ho, kdybych nevěděla, že tam je. Pohyboval se elegantně, sebevědomě. Zpíval na playback — ženským hlasem, vysokým, krásným.

Sál tleskal. Lidé natáčeli na telefony, křičeli komplimenty. Usmíval se, ukláněl se, byl naprosto ve svém živlu.

A já stála u vchodu a nemohla se pohnout. To bylo moje dítě. Kluk, kterého jsem porodila, vychovala, učila jezdit na kole. A nepoznávala jsem ho.

Když vystoupení skončilo, odešel za kulisy. Čekala jsem, až vyjde. Po půlhodině vyšel — už bez make-upu, v běžném oblečení, s batohem. Přistoupila jsem.

Uviděl mě — a jeho tvář se zkřivila hrůzou.

Stáli jsme na ulici, pod lampou, a mlčeli. Pak jsem tiše řekla: “Jedeme domů. Musíme si promluvit.”

Přikývl, aniž by zvedl oči.

Doma jsme si sedli v kuchyni. Nekřičela jsem, neobviňovala jsem. Jen se zeptala: “Vysvětli mi to. Prosím.”

Dlouho mlčel. Pak začal mluvit — tiše, s obtížemi hledajíc slova.

Ukázalo se, že vše začalo před rokem. Jeho kamarád pozval na drag show — vystoupení umělců v ženských rolích. Syn šel ze zvědavosti. A pochopil, že to je to, co mu celý život chybělo.

Začal se učit — jak si dělat make-up, jak se pohybovat, jak zpívat. Trénoval doma, když jsem nebyla doma. Před půl rokem našel odvahu a přišel do klubu s nabídkou vystupovat. Přijali ho.

Nyní vystupuje každý víkend. Platí za to — dobře. Šetří na univerzitu, na budoucnost.

Poslouchala jsem a nevěděla, co cítit. Úlevu, že to nejsou drogy, žádný zločin? Šok, že to rok skrýval? Nechápat — proč to potřebuje?

Zeptala jsem se přímo: “Chceš být dívkou? Je to o identitě?”

Zavrtěl hlavou: “Ne. Jsem kluk, cítím se dobře ve svém těle. Je to prostě… tvořivost. Umění. Když vyjdu na jeviště, stanu se někým jiným. To je svoboda.”

Snažila jsem se pochopit: “Proč jsi to neřekl?”

Pohlédl na mě bolavě: “Protože jsem se bál. Bál jsem se, že nepochopíš. Že zakážeš. Že se na mě budeš dívat jako na… nenormálního.”

Tato slova bolely. Znamená to, že mi nevěřil. Myslel, že odsoudím, odmítnu.

Vzala jsem ho za ruku: “Ukaž mi to. Chci vidět, jak se připravuješ, jak to probíhá.”

Překvapeně se na mě podíval: “Vážně?”

Přikývla jsem.

Na další pátek jsem jela s ním. Seděla jsem v zákulisí, pozorovala, jak se mění. Nanáší make-up — pečlivě, profesionálně. Obléká kostým. Stává se jiným člověkem — sebevědomým, zářivým.

Poté jsem sledovala jeho vystoupení ze sálu. A viděla — je šťastný. Opravdu šťastný. Na jevišti září, žije, dýchá plnými plícemi.

Po vystoupení přišel ke mně s obavou: “Jak to bylo?”

Objala jsem ho: “Byl jsi nádherný.”

Začal plakat. Pevně mě objal, přitiskl se, jako malý.

Teď uběhly dva měsíce. Někdy chodím na jeho vystoupení. Seznámila jsem se s ostatními umělci — jsou různorodí, každý má svůj příběh, ale všichni jsou dobří, talentovaní. Syn se mi otevřel — vypráví o plánech, snech, dělí se o starosti.

Ale stále občas v noci probouzím a přemýšlím — dělám všechno správně? Měla bych to podporovat nebo se snažit ho nasměrovat na “normální” cestu? Co řeknou příbuzní, přátelé, škola, když to zjistí?

A hlavně — dokážu ho ochránit před světem, který ne vždy chce přijmout ty, kteří se nevejdou do šablon?

Kdybyste byli na mém místě — podpořili byste volbu dítěte, i když se zdá divná? Nebo byste se snažili ho “vrátit na správnou cestu”? Kde je hranice mezi přijetím a schvalováním?