Syn mě požádal, abych nepřicházela bez telefony. Ale včera jsem se rozhodla ho překvapit, upekla jsem jeho oblíbené zelné koláče a jela k němu a strnula jsem na prahu, když jsem zaslechla jeho rozhovor se sousedkou, který mi vzal dech…

Vždy jsem byla hrdá, že máme se synem důvěrné vztahy. Je jedináček a já ho vychovávala sama po rozvodu. Vždy jsme si byli blízcí a sdíleli všechno.

Před měsícem mě požádal, abych ho o návštěvách informovala předem — zavolala dopředu a nepřicházela jen tak. Je mu třicet dva let, takže jsem se neurazila. Pomyslela jsem si — to je normální, dospělý muž potřebuje osobní prostor. Možná si konečně našel přítelkyni.

Ale včera jsem to nevydržela. Upekla jsem jeho oblíbené zelné koláče a jela k němu. Myslela jsem si — bude to překvapení, potěší ho.

Vystoupala jsem do jeho patra, přistoupila ke dveřím. Byly pootevřené — syn asi vynášel odpadky a nezavřel je úplně. Už jsem ho chtěla zavolat, ale slyšela jsem hlasy zevnitř pokoje.

Strnula jsem.

Mluvili dva — syn a žena. Hlas byl povědomý — sousedka z vedlejšího bytu. Rozvedená, dvě skoro dospělé děti, asi dvaačtyřicet let. Vždycky jsme se zdravili na chodbě, někdy povídali o počasí, nic víc.

Říkala jemně, skoro něžně: “Miláčku, nemůžu od tebe dál přijímat peníze. To není správné.”

Syn odpověděl: “Proč to není správné? Chci pomáhat. Mám tě rád.”

Srdce mi poskočilo. Rád? Jak jí je rád?

Žena pokračovala, hlas se jí ztišil: “Ale je toho moc. Platils minulý měsíc i nájem a dal jsi mému synovi na lektora. To jsou přece tvé peníze, tvá práce.”

Syn odpověděl pevně: “Naše peníze. Jsme spolu, nebo ne?”

Opřela jsem se o zeď, cítila, jak uvnitř chladím.

Ona vzdychla: “Spolu… Ale tvá máma nic neví. Bojíš se jí to říct. Takže si sám uvědomuješ, že to není úplně správné.”

Syn na chvíli zmlkl, pak odpověděl tišeji: “Nebojím se. Jen nevím, jak. Ona to nepochopí. Řekne, že mě využíváš, že ti jde jen o peníze.”

Žena smutně odpověděla: “A jsi si jistý, že nemá pravdu?”

Přísně: “Samozřejmě, že nemá pravdu! Miluji tě. A je mi jedno, jaký je mezi námi věkový rozdíl, že máš děti. Je mi s tebou dobře.”

Stála jsem a poslouchala, a uvnitř se svíjely bolestí a hněvem.

Žena řekla tiše: “I mně je s tebou dobře. Ale někdy si říkám — jsi mladý, pohledný, úspěšný. Je ti třicet dva. Mohl bys si najít dívku svého věku, založit rodinu, mít děti. A se mnou… Já už nebudu rodit, mám dvě dospívající děti, spoustu problémů.”

Syn ji přerušil: “Nepotřebuji dívku svého věku. Potřebuji tebe.”

Ona smutně zasmála: “Teď ti to tak připadá. A za pár let?”

Syn odpověděl vášnivě: “Budeme spolu i za pár let. Přestaň. Pomáhám, protože miluji. Tečka.”

Nevydržela jsem to déle. Tiše jsem postavila koláče na stolek u dveří a odešla. Sestupovala jsem po schodech, cítila, jak uvnitř vře.

Doma jsem se posadila v kuchyni a zkusila se uklidnit. Ale myšlenky se točily jedna strašidelnější než druhá.

Má románek se sousedkou. Ženou o deset let starší. Rozvedenou, se dvěma dětmi. A navíc jí dává peníze — platí nájem, hradí kroužky jejím dětem.

Je zamilovaný. A ona? Co cítí ona? Lásku nebo pohodlí?

Znám takové ženy. Umí hrát na city mladých mužů. Předstírají nešťastné, bezmocné. A pak vysávají peníze, čas, energii. A když si muž uvědomí, že ho využívají — už je pozdě.

Můj syn — chytrý, vzdělaný, s dobrou prací. Mohl by si najít slušnou dívku svého věku. Založit rodinu, mít děti. Stát se otcem svých dětí, ne cizích teenagerů.

A co mu dá tahle žena? Už nebude rodit. Její děti budou věčnou přítěží. Její bývalý muž, alimenty, problémy — to všechno padne na ramena mého syna.

A to nejhorší — dává jí peníze. Peníze, které si sám vydělává. Už si zvykla, že platí. A co dál? Bude ji vydržovat, dokud sedí doma?

Ráno syn zavolal. Klidným hlasem řekl: “Mami, našel jsem koláče u dveří. Zatavila ses?”

Sotva jsem se udržela, abych nevybuchla: “Ano, zaskočila jsem na minutku. Slyšela jsem, že s někým mluvíš, tak jsem tě nechtěla rušit.”

On mlčel: “Pochopil jsem. Mami, potřebuju s tebou vážně pohovořit. Pojďme se sejít v sobotu?”

Zeptala jsem se napjatě: “O čem?”

Odpověděl opatrně: “O mém životě. Je tu něco, co bys měla vědět.”

Ukončil hovor.

Od té doby uplynuly tři dny. Do soboty zbývají dva. Nemohu v noci spát.

Vím, co řekne. Přizná vztah se sousedkou. Požádá o požehnání, porozumění. Řekne, že ji miluje.

A já nevím, co odpovědět. Protože vidím — je využíván. Je zaslepen city, nevnímá zřejmé.

Je o deset let starší. Rozvedená. Dvě děti. Finanční problémy. A tady se objevil mladý dobře zajištěný muž, který je ochoten zaplatit všechno.

Je to láska? Nebo kalkul?

Vychovávala jsem syna sama. Do výchovy a vzdělání jsem investovala vše — chtěla jsem ho vidět šťastného s důstojnou ženou. S rodinou a dětmi.

A on se zapletl s ženou, která by mu mohla být… téměř matkou. Která od něj bere peníze a nechává ho podporovat její děti.

A nejvíc mě mrzí — že to tajil. Požádal mě, abych nepřicházela bez ohlášení. Bál se, že to zjistím a zasáhnu.

Do rozhovoru zbývají dva dny. Už vím, co řeknu. Řeknu pravdu — že ho využívá. Že to není láska, ale kalkul. Že je zaslepený a nevidí zřejmé.

Ale bojím se jeho reakce. Bojím se, že neposlechne. Že zvolí ji a ne mě. Že ztratím syna kvůli této ženě.

Kdybyste se ocitli v mé situaci — co byste udělali? Řekli byste synovi přímo, že ho využívají? Nebo byste mlčeli v naději, že to pochopí sám? A má matka právo zasahovat do osobního života dospělého syna, i když je přesvědčena, že dělá chybu?