Syn a snacha ke mně přišli s „důležitou konverzací“. Ale když jsem uslyšela jejich návrh, měla jsem pocit, jako by mi země mizela pod nohama…

Dnes odpoledne mě navštívil syn s manželkou. Nejprve jsem se i zaradovala — teď přicházejí tak zřídka. Syn vstoupil první, za ním snacha, v rukou taška s ovocem, na tvářích úsměvy. Ale ty úsměvy byly nějak zvláštní — ne živé, ne teplé, ale jako by napnuté, cizí. Ihned jsem cítila, že něco není v pořádku.

Posadili jsme se ke stolu. Nalila jsem čaj, vytáhla koláč, který jsem pekla ještě ráno. Syn vyprávěl o práci, snacha o dětech, ale všechno to znělo nějak mimo. Jejich oči bloudily po místnosti, jako by hledali slova a čekali na vhodný okamžik.

A pak syn řekl:
— Mami, musíme si promluvit.

Cítila jsem, jak se místnost najednou vyprázdnila. 

— Víš přece, — pokračovala snacha, — tobě samotné je tu těžko. Byt je velký, a ty jsi sama…

— A co má být? — zeptala jsem se, snažíc se neprozradit obavu v hlase. — Jsem zvyklá. To je můj domov.

Syn se podíval na manželku a dodal:
— Máš sestru. A ta přece žije sama po smrti manžela. Bylo by vám lépe a veseleji, kdybys ses k ní přestěhovala…

Zůstala jsem ticho. Bylo to, jako by mi do srdce vrazil hřebík.

— A byt? — ptala jsem se tiše.

Syn odvrátil pohled, snacha se podívala přímo a řekla bez zbytečných slov:
— Může se prodat, pomoct dětem, vnoučatům. Ty sama chápeš, že teď je těžká doba…

Dívala jsem se na ně a nepoznávala svého syna. Tento byt viděl všechno: jak jsme s jeho otcem sem přišli mládí, jak syn udělal první kroky na tomto parketu. Prožili jsme zde celý život. A nyní navrhují prodat to všechno jako nepotřebnou věc na trhu.

— Ne, — říkala jsem klidně. — Nikam nepojedu.

— Mami… — začal syn. — My přece na tebe myslíme. 

— A vy na mě myslíte? Nebo na byt? — zeptala jsem se a podívala se na ně.

Zůstali potichu. Syn upřeně zíral do okna, snacha do šálku.

Před očima se mi vynořila scéna: můj manžel sedí na pohovce a dívá se na televizi, volá mě do kuchyně, kde voní jeho oblíbená cibulová polévka. Není tady už 8 let. A všechno, co zůstalo z nás dvou, — tyto stěny, tyto fotografie na zdech, vůně starých knih, naše hlasy nasáklé v rozích. Jak to mohu dát pryč? Jak mohu odejít, jako bych vymazala polovinu svého života?

— Nikam nepojedu, — zopakovala jsem pevně. — A byt nikdo neprodá, dokud budu naživu.

Podívali se na sebe. V jejich očích jsem neviděla péči, ale podráždění. Jako bych já byla vinna, že jsem nepřijala jejich „výhodný návrh“.

Vstali, rozloučili se suše a odešli. Dveře práskly a nastalo ticho. Zůstala jsem sama.

Prošla jsem po pokojích. Pohladila jsem rukou stěnu na chodbě — na ní jsou dosud škrábance od synova kola. V kuchyni — serviz, který jsme si s manželem koupili k stříbrné svatbě. V ložnici — moje zrcadlo, ve kterém jsem viděla sebe mladou, vedle něj. To vše — část mě a jeho, část naší rodiny. A nedovolím, aby se to proměnilo v peníze.

Ano, jsem stará. Ano, někdy cítím osamělost. Ale ještě si pamatuji, co znamená milovat a uchovávat vzpomínky. A můj syn a jeho manželka, zdá se, zapomněli. Nepotřebují mě. Potřebují můj byt.

Posadila jsem se u okna. Za sklem se kývaly větve a v hlavě mi zněl hlas manžela: „Chraň se“. Sevřela jsem ruce a pochopila: splním jeho žádost. I kdybych kvůli tomu musela zůstat sama, nikomu nepotřebná.

A teď se vás chci zeptat, zda byste dokázali odevzdat svůj domov, ve kterém jste strávili půlku života s milovanou osobou, kvůli pohodlí dětí? Nebo byste se drželi až do konce?