Štěně stálo po krk ve vodě, nereagovalo na pohyb ani zvuky, vypadalo jako bez života…
Všiml jsem si ho časně ráno na podzim. Den byl chladný, obloha olověná a dokonce i vzduch se zdál těžký. Šel jsem do práce přes starý park, kam obvykle nechodím – příliš ticho, příliš pochmurně. Ale ten den mě něco přimělo odbočit z běžné cesty. Šel jsem po pěšině podél řeky, když jsem najednou uslyšel podivný zvuk. Byl sotva slyšitelný – neštěkal ani nevřískal, spíš něco jako tlumený vzlyk. Zastavil jsem se. Ticho. Jen kapky deště padaly z větví.
Udělal jsem ještě pár kroků a uviděl ho.
Malé štěně stálo ve vodě po krk. Nepohybovalo se. Neplakalo. Nekoukalo kolem sebe. Prostě stálo, jako by už uvnitř zemřelo. Jeho srst byla znečištěná, tlapky se třásly chladem, ale nesnažilo se zachránit. Bylo jako zmražené v zoufalství. A ten pohled… Prázdný, dospělý na svůj věk, jako by už viděl příliš mnoho na své měsíce.
Neváhal jsem. Sestoupil jsem k vodě, promáčel si boty, nabral bahno – nezáleželo mi na tom. Opatrně jsem ho vzal do náruče. Nezachvěl se, nepohnul se – jen srdce tlouklo, slabé a nepravidelné. Byl téměř beztížný, jako hadrová hračka, kterou někdo zapomněl na ulici.
Přitiskl jsem ho k hrudi, zabalil do šály a běžel domů. Do práce jsem nešel – nebyl čas na to. Všechno, na čem v tu chvíli záleželo – neopozdit se. Stihnout ho zahřát, zachránit, přivést zpět k životu. Doma jsem zapnul topení, třel ho ručníkem, dával mu mléko. Nepil. Ležel, sotva dýchal. Seděl jsem vedle něj, hladil ho a říkal: „Vydrž. Prosím, vydrž.“
V noci tiše vzlykal. Neodcházel jsem od něj ani na minutu. Byl jsem strašně vyděšený – bolelo to. Strašně jsem se bál, že tohle malé stvoření může zemřít v mých rukou, aniž by poznalo, co je teplo, láska, domov. A tehdy jsem se poprvé po mnoho letech modlil. Jen jsem prosil, aby přežil.
Ráno otevřel oči. Pomalu, s námahou. Podíval se přímo na mě. V těch očích byl stále strach, ale už tam nebyla prázdnota. Věděl jsem, že se rozhodl žít. Dal jsem mu jméno – Miki.
Společně jsme prošli dlouhou cestu. Veterinář řekl, že je těžce vyčerpaný, má oslabené ledviny, omrzliny na tlapkách. Potřebuje klid, teplo a péči. Byl jsem připraven dát mu vše. Krmil jsem ho lžící, zahříval, nosil v náručí do schodů. Bál se vody, stínů, samoty. Ale nebál se mě.
Časem začal Miki hrát, natahovat ke mně tlapu, kňučet, pokud jsem odešel. Poprvé štěkl po třech týdnech. Poprvé usnul v mém klíně po měsíci. Jako by pomalu vzpomínal, že je – jen štěně. Že život není jen bolest.
Uběhlo více než půl roku. Miki vyrostl. Už nebyl tak křehký, jeho srst byla jemná a světlá a jeho pohled rozpustilý. Stále se bojí hlasitých zvuků a nepřibližuje se k vodě. Ale když jsem s ním, je si jistý, že všechno je v pořádku. Protože teď má domov. A člověka, který si ho jednoho dne všiml.
A já každý večer, když se dívám, jak spí, myslím jen na jedno: jak důležité bylo neprojít kolem.
