Starší žena v lékárně vybírala, jaké léky si koupit na srdce nebo na tlak, měla peníze jen na jedny, dlouho váhala, co si vybrat, a pak jsem to už nevydržela a udělala něco, co mě přimělo ještě hodinu sedět v autě a plakat …

Přišla jsem do lékárny po práci. Potřebovala jsem vitamíny. Fronta nebyla velká, přede mnou byli dva lidé.

U pokladny stála starší žena. Asi sedmdesátiletá. Lékárnice jí podala sáček s léky.

— Bude to sto osmdesát eur.

Žena ztuhla. Zbledla.

— Kolik?

— Sto osmdesát.

— Ale… minulý měsíc to bylo sto dvacet…

Lékárnice pokrčila rameny.

— Ceny vzrostly. Výrobce zvýšil.

Žena otevřela peněženku. Třesoucíma se rukama přepočítávala bankovky. Pomalu. Potom vyndala kartu. Protáhla ji terminálem. Obrazovka se rozsvítila červeně. Odmítnuto.

Zkusila to znovu. Opět červené světlo.

Obličej zrudl. Zašeptala:

— Mám jenom sto třicet v hotovosti…

Lékárnice unaveně povzdychla:

— Pak si budete muset vybrat.

Žena se podívala na sáček. Ruce se třásly.

— Všechno je důležité. Na tlak, na srdce, na cukrovku… Všechno potřebuji.

Lékárnice přikývla.

— Chápete, ale nemohu to dát zdarma. 

Žena začala tiše plakat. Slzy jí stékaly po tvářích.

Začala procházet krabičky. Četla názvy. Odkládala jednu. Brala druhou. Znovu odkládala.

— Tak… dejte mi na tlak. A na cukrovku. A s léky na srdce… to nějak zvládnu.

Hlas se jí třásl.

Stála jsem za ní. Poslouchala. A každé její slovo mě zasáhlo do srdce.

Bez přemýšlení. Prostě jsem podala svoji kartu. Předla ji lékárnici přes rameno ženy.

— Nablokujte to všechno. Zaplatím to.

Žena se otočila. Podívala se na mě vystrašeně.

— Ne, já to nemohu přijmout…

Jemně jsem ji vzala za ruku.

— Můžete. Trvám na tom. Prosím.

Lékárnice nablokovala. Sto osmdesát eur. Zadala jsem PIN.

Žena plakala. Děkovala. Snažila se zapsat si moje telefonní číslo, aby mi vrátila peníze.

Zaklonila jsem hlavou.

— Není třeba. Jen… opatrujte se.

Vzala si sáček. Přitiskla jej k hrudi. Ještě jednou zašeptala díky a odešla.

Stála jsem u pokladny. Ruce se třásly, dokonce jsem zapomněla, proč jsem sama přišla.

Lékárnice tiše řekla:

— Přichází každý měsíc. Sama. Manžel jí zemřel před rokem. Důchod je malý. Pojištění pokrývá jen část. Zbytek z vlastní kapsy. Vidím, jak si vybírá. Každý měsíc. Co je důležitější — srdce nebo tlak. Cukrovka nebo bolest. Jste první, kdo pomohl.

Hrdlo se stáhlo. Přikývla jsem. Vzala si vitamíny. Zaplatila. Odejít.

Posadila jsem se do auta. Zavřela dveře. A plakala.

Plakala jsem, protože jsem si představovala tu ženu. Jak každý měsíc stojí u pokladny. Přepočítává peníze. Rozhoduje se, který orgán bude léčit a který ne.

Plakala jsem, protože jsem pochopila — není jediná taková. Kolik starších lidí stojí před takovou volbou každý den? Jídlo nebo léky. Teplo nebo tablety. Život nebo důstojnost.

Plakala jsem, protože sto osmdesát eur pro mě — večeře v restauraci. Nový pár bot. Zábava na víkend.

A pro ni — život. Doslova.

Otřela jsem si slzy. Nastartovala auto. Jela domů.

Celý večer jsem se nemohla uklidnit. Myslela jsem na ni. Zajímalo by mě, jestli se dostala domů? Vzala si léky? Jedla dnes?

A pak mě napadlo: možná svět není tak špatný. Možná jsou ještě lidé, kteří vidí bolest jiných. A pomáhají jim.

A kolik ještě takových důchodců, kterým NEPOMOHLI? Kolik jich odešlo z lékáren s prázdnýma rukama? Kolik si vybralo jídlo místo léků a zemřelo za měsíc na infarkt?

Řekněte mi upřímně — udělala jsem správnou věc, když jsem zaplatila za cizí léky? Nebo to bylo ponižující pro ni, zbavilo ji to důstojnosti? Měla by naše zdravotnická soustava umožnit starším lidem volit, který orgán léčit tento měsíc? A co můžeme udělat, abychom měli méně takových příběhů?