Starší muž v lékárně vybíral, jaké léky si koupí — na srdce nebo na tlak, peníze měl jen na jedny, dlouho váhal, co si vybrat, a já už to nevydržel a udělal něco, po čem jsem ještě hodinu seděl v autě a plakal…
Šel jsem do lékárny po práci. Potřeboval jsem náplast — řízl jsem se doma, když jsem opravoval. Fronta byla malá, dva lidé přede mnou.
U pokladny stál starší muž. Asi sedmdesátiletý. Lékárnice mu podala tašku s léky.
— To bude sto čtyřicet euro.
Muž strnul. Zbledl.
— Kolik?
— Sto čtyřicet.
— Ale… minulý měsíc to bylo devadesát…
Lékárnice pokrčila rameny.
— Ceny vzrostly. Výrobce je zvýšil.
Muž otevřel peněženku. Roztřesenými rukama přepočítal bankovky. Pomalu. Pak vytáhl kartu. Projel ji terminálem. Obrazovka zčervenala. Zamítnuto.
Zkusil to ještě jednou. Znovu červená.
Tvář se mu zbarvila do ruda. Zašeptal:
— Mám pouze osmdesát pět v hotovosti…
Lékárnice unaveně vzdychla:
— Pak si budete muset něco vybrat.
Muž se podíval na tašku. Ruce se mu třásly.
— Všechno je pro mě důležité. Na tlak, pro srdce, na cukrovku… Všechno potřebuji.
Lékárnice přikývla.
— Chápu. Ale nemohu vám to dát zdarma.
Muž polkl. Otočil se. Otřel si rukávem oči. Poté začal přehrabávat krabičky. Četl názvy. Jeden odložil. Vzal druhý. Znovu odložil.
— Takže… dejte mi léky na tlak. A na cukrovku. A ty na srdce… nějak se obejdu.
Hlas se mu třásl.
Stál jsem za ním. Poslouchal. A každé jeho slovo bodalo do srdce.
Bez přemýšlení jsem jen vytáhl kartu. Podal ji lékárnici přes mužovo rameno.
— Nechte to všechno projít. Zaplatím to.
Muž se otočil. Podíval se na mě vyděšeně.
— Ne, nemohu přijmout…
Položil jsem mu ruku na rameno.
— Můžete. Trvám na tom. Prosím.
Lékárnice nechala projít nákup. Sto čtyřicet euro. Zadával jsem PIN.
Muž stál mlčky. Poté tiše poděkoval. Hlas se mu zasekl. Vzal si tašku. Přitiskl si ji k hrudi. Snažil se zapsat si mé číslo — vrátit peníze.
Zakroutil jsem hlavou.
— Není třeba. Jen… opatrujte se.
Přikývl. Ještě jednou zašeptal díky. Odešel.
Stál jsem u pokladny. Ruce se mi třásly. Dokonce jsem zapomněl, proč jsem tam sám šel.
Lékárnice potichu řekla:
— Chodí sem každý měsíc. Sám. Žena mu zemřela před rokem. Důchod má malý. Pojištění pokryje jen část. Zbytek z vlastního. Vidím, jak vybírá. Každýkrát. Co je důležitější — srdce nebo tlak. Cukrovka nebo bolest. Vy jste první, kdo pomohl.
Hrdlo se mi sevřelo. Přikývl jsem. Vzal si svou náplast. Zaplatil. Odešel.
Sedl jsem si do auta. Zavřel dveře. A rozplakal se.
Plakal jsem, protože jsem si představil toho muže. Jak každý měsíc stojí u pokladny. Přepočítává si peníze. Vybírá, který orgán léčit, a který — ne.
Plakal jsem, protože jsem si vzpomněl na svého otce. Který zemřel před třemi lety na infarkt. Který také šetřil na lécích. Říkal, že to zvládne. Že se necítí tak špatně. A pak jednoho rána už se prostě nevzbudil.
Našel jsem pak v jeho nočním stolku recepty. Nezaplacené. Vybíral — jídlo nebo prášky na srdce. Vybral si jídlo. Aby nás nezatěžoval.
A zemřel.
Plakal jsem, protože jsem si uvědomil — ten muž v lékárně mohl být mým otcem. Mohl stát stejně. Vybírat stejně. Zemřít stejně.
Plakal jsem, protože sto čtyřicet euro pro mě — pár návštěv kina. Plná nádrž benzínu. Večeře s přáteli.
A pro něj — život. Doslova.
Otřel jsem si slzy. Nastartoval auto. Jel domů.
Celý večer jsem se nemohl uklidnit. Přemýšlel jsem o něm. Dostal se domů? Vzal si léky? Najedl se dnes?
A taky jsem přemýšlel: kolik starších lidí jako on nemělo to štěstí, aby jim někdo pomohl? Kolik jich odešlo z lékárny s prázdnýma rukama? Kolik jich zvolilo jídlo místo léků a za měsíc zemřelo, přesně jako můj otec?
Mě bolí se dívat na takové lidi. Protože pokaždé vidím svého otce. Kterého jsem nemohl zachránit. Který mlčel o svých problémech. Který si zvolil pýchu místo pomoci.
Řekněte mi upřímně — správně jsem udělal, že jsem zaplatil za cizí léky? Nebo to pro něj bylo ponižující, zbavilo ho to důstojnosti? Mělo by naše zdravotnictví umožňovat starším lidem vybírat, který orgán tento měsíc léčit? A co můžeme udělat, aby takových příběhů — a takových úmrtí, jako u mého otce — bylo méně?
